Lovro von Matačić
Lovro von Matačić patřil ke generaci umělců, kteří svou inspiraci čerpali z duchovní a hudební atmosféry požehnané doby přelomu devatenáctého a dvacátého století. Narodil se 14. února 1899 v chorvatském přístavním městě Sušak (dnes Rijeka) jako syn okresního hejtmana. Rodiče se brzy přestěhovali do Vídně, kde gymnazista Lovro nasbíral první muzikantské zkušenosti v chlapeckém sboru při Hofkapelle. Na vídeňské Staatliche Hochschule für Musik později studoval hned čtyři obory: skladbu u Oskara Nedbala, klavír, varhany a dirigování. V roce 1916 si ještě odjel doplnit vzdělání do Kolína nad Rýnem, kde se kromě užitečné korepetitorské praxe a dirigentského debutu (1919) v tamější opeře dočkal i uvedení několika svých skladeb, a to s nezanedbatelným úspěchem. Nadále se však již věnoval téměř výhradně dirigování.
Když v roce 1919 získala Jugoslávie samostatnost, Matačić se ihned vrátil do vlasti a po dvou epizodních úvazcích v Osijeku a Novém Sadu byl angažován jako kapelník v Lublani, kde již v roce 1923 uvedl Janáčkovu Jenůfu. Jeho dirigentská kariéra vyvrcholila v roce 1938, když byl ze záhřebského divadla povolán do funkce generálního hudebního ředitele bělehradské opery a zároveň šéfdirigenta tamního filharmonického orchestru. Druhá světová válka Matačićovy umělecké plány zle pošramotila. Pracoval sice příležitostně jako operní dirigent v Záhřebu, Vídni a dalších evropských městech, po skončení války byl však (podobně jako v Čechách Václav Talich či K. B. Jirák) nařčen z kolaborace, a poté dokonce zatčen a odsouzen k smrti. Z internačního tábora ho vysvobodil až Tito v roce 1948.
Matačić kupodivu nezahořkl, ale pustil se s plnou vervou do práce: do poloviny padesátých let byl generálním hudebním ředitelem ve Skopji. Jak se poměry v Evropě normalizovaly, navázal Matačić na svou někdejší mezinárodní aktivitu a stal se typickým cestujícím dirigentem; jen zřídka vydržel v některém angažmá déle. Jeho pestrá umělecká dráha ho zavedla do Mnichova (Bayerische Staatsoper), Drážďan (Staatskapelle), Berlína (Staatsoper), Vídně (Staatsoper), kde během jediné sezony dokázal dirigovat třicet představení, Milána (La Scala), Bayreuthu (Festspiele), ale i do slovutných amerických operních domů (Chicago). Významné bylo jeho angažmá ve Frankfurtu (1961–1966), kde byl následovníkem Georga Soltiho, jakož i vedení Orchestre National de l’Opéra de Monte Carlo, kam Matačić přešel v roce 1974 po čtyřletém působení v Záhřebu. U pultu České filharmonie se poprvé objevil v roce 1958, v následujících třech desetiletích zde pravidelně hostoval a naposledy stál před Českou filharmonií v květnu 1984, když dirigoval Smetanovu Mou vlast na zahajovacím koncertu Pražského jara. Jeho nahrávky Brucknerovy V., VII. a IX., Čajkovského posledních dvou symfonií a Beethovenovy Eroiky patří do Zlatého fondu Supraphonu.
Když Lovro von Matačić v lednu 1985 zemřel, ztratila evropská hudba jednoho z posledních bytostných romantiků, specialistů na interpretaci děl vrcholného a pozdního romantismu (Wagner, Bruckner, Čajkovskij ad.). Za všechny jeho pozoruhodné operní inscenace jmenujme alespoň nastudování Musorgského Borise Godunova v ruském originále pro Wiener Festwochen 1961 a inscenaci Wagnerovy operní tetralogie Prsten Nibelungův v Bavorské státní opeře v roce 1969.