Z komentáře Miroslava K. Černého k původnímu LP albu 1 10 2196 vydanému Supraphonem v roce 1978 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
FELIX MENDELSSOHN-BARTHOLDY (1890-1847) patřil za svého života a ještě jedno dvě desetiletí později k nejúspěšnějším, nejznámějším a nejhranějším skladatelům své doby. Avšak v roce v roce 1951 napsal A.Einstein, že Mendelssohn „je dnes jeden z nejméně známých hudebníků minulosti“. Právem? Nepochybně. Z dvaasedmdesáti opusovaných a skladatelem vydaných jednotlivých skladeb i cyklů, jejichž počet rozšířilo Rietzovo souborné vydání o dalších pět desítek, zbylo v živém povědomí hudební veřejnosti a na koncertních pódiích nemnoho – z pěti „zralých“ symfonií (o dvanácti „jinošských“ měl málokdo tušení) „udržely si životaschopnost“ dvě, nejvýše tři (Italská, Skotská a méně již Reformační), dále ojedinělé komorní skladby, hudba k Shakespearovu „Snu noci svatojánské“, sem tam se objeví i některý koncert, vše ostatní je známo sotva dle jména…Zbyl tedy jen velmi plochý a povrchní obraz života a díla umělce vyšlého z bohaté bankéřské rodiny, vybaveného širokým kulturním rozhledem a dokonalým uměleckým vzděláním, který snadno a přímočaře kráčel životem a tvorbou od úspěchu k úspěchu a vyhovoval vkusu své doby. A je přirozené, že tento obraz vyvolával nechuť a odpor všech uměleckých pokrokářů a nonkonformistů posledního sta let. Neudiví proto, že Z.Nejedlý ho neváhal označit za prototyp osobností, které jej „nezajímají“ a H.Riemann soudil, že „útoky proti Mendelssohnovi nejsou neoprávněné s ohledem na určitou stránku jeho tvorby“, kterou viděl v „sklonu k sentimentalitě“. Ale to jsou jen následky. Příčiny tohoto zkreslení Mendelssohnova obrazu leží jinde. A ne jen v antisemitismu, jemuž dal impuls R.Wagner svou nešťastnou brožurou „Židovství v hudbě“, ač se snažil Mendelssohna ušetřit hlavního náporu. Ten ovšem vyvrcholil v nacismu, snažícím se vymazat Mendelssohna zcela z dějin hudby i německé kultury. Avšak nové bádání, které se rozvinulo od roku stopadesátého výročí Mendelssohnova narození, odhalilo ještě další a vážnější příčiny nepochopení a zkreslení Mendelssohnova díla, a to v „romantické“ umělecké interpretaci, zvolňující tempa a zavádějící proti duchu i záměru skladatele agogické i dynamické výkyvy, které právě vnášejí do jeho hudby ono kritizované sentimentální zbarvení. Pramenné bádání prokázalo, že Mendessohn sám měl na mysli ve svých skladbách vesměs rychlá a rovná tempa, vyrovnaný, „klasický“ způsob přednesu zcela protichůdný sentimentalitě a tak své skladby i realizoval. Prokázalo i souvislost s osvícenským a v osvícení 18. století kořenícím světonázorovým základem skladatelovým – rodinná tradice založená skladatelovým dědem židovsko-osvícenským filosofem Mosesem Mendelssohnem, spolubojovníkem a přítelem Lessingovým, tu sehrála svou roli. Toto osvícenství, na první pohled snad anachronické a ovšem nikoli bezrozporné, mělo v době, kdy se teprve připravovala nakonec ztroskotavší „velká“ buržoazní revoluce v Německu, svůj pozitivní význam a přirozenou základnu v odporu proti pasívnímu romantismu, nahrávajícímu velebením středověku a útěkem od skutečnosti k starým řádům. Není tu místa k analýze rozporů, které tak ovšem vznikaly a nemůžeme ani podrobněji upozorňovat na rozpory, které nová bádání odhalují v jen zdánlivě hladké životní a umělecké dráze Mendelssohnově i v jeho díle. Možno jen říci, že je třeba život a hlavně dílo tohoto skladatele stále hlouběji poznávat. K tomu chce přispět i tato nahrávka poměrně raných a málo známých skladeb, které si však zaslouží pozornost více než jako historický dokument...