Z komentáře Josefa Loewenbacha k původnímu albu DV 5514 "Alois Hába Nonet č. 3 - Jan Novák Baletti pro nonet Český nonet" vydanému Supraphonem v roce 1959 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Od konce první světové války je ALOIS HÁBA v domácím i světovém měřítku jménem, totožným s pojmem čtvrttónové hudby. Usiluje o novou logiku hudební tvorby, nové hudební tvarosloví, o zmnožení a zpestření základní tónové řady. Jeho nová hudební řeč, půltónová, čtvrttónová a šestitónová, tematická i netematická, vnesly do hudebního slohu našeho věku nové hodnoty. Hába zakládá svou tvorbu na pronikavé hudebnosti a odvážné tvůrčí vůli. Překvapující zvuk jeho tónového materiálu vyplývá z logického a neústupného rozvoje vnitřních hlasů partitury. Jeho slohové cítění má neromantické východisko….Hábův III. NONET, op 82 (1953), čtyřvětý, v půltónové soustavě, je, jak říká autor, „skromným hudebním díkůvzdáním životu, k posile dobrého lidského úsilí do budoucnosti, z pocitu i poznání, že člověk usiluje o životní soulad vážnosti, veselosti, srdečnosti, pevnosti“. V této větě je i celý Hába, člověk i umělec, i charakteristika jednotlivých vět nonetu, jejich program a náplň. Melodie i rytmus mají tu bezprostřední vztah k východomoravské lidové hudebnosti, byť by to posluchač hned plně nepostřehl. Faktura skladby je přísně diatonická – je to rys, vyplývající z povahy české a moravské lidové písně….Mistrovskou sazbou odpovídá Hábova partitura dokonale zvukové představě méně obvyklého komorního žánru a nabízí interpretům i posluchačům vděčný a nejvýš aktuální materiál. Světový úspěch díla i jeho repertoárové zařazení jsou proto plně odůvodněny…V repertoáru ČESKÉHO NONETU jsou právě skladby Aloise Háby a Jana Nováka typickými ukázkami svého kompozičního žánru i moderního českého reprodukčního slohu, jehož pověst se rozšířila daleko za hranice. JAN NOVÁK patří k nejslibnějším talentům nejmladší moravské skladatelské skupiny a vyniká už dnes velmi osobitou a od ostatních vrstevníků se odlišující hudební mluvou. Je výborným pianistou a interpretem vlastních i cizích skladeb, zejména jako spolehlivý partner své manželky v klavírní dvouhře. Domácí i zahraniční průprava podmiňuje svěžest a výmluvnost, s níž umí vyjadřovat své invenčně tak poutavé myšlenky. Osvojil si pochopitelně některé rysy svého učitele Bohuslava Martinů, který prošel školou Rousselovou, poznal pařížskou Šestku Stravinského, ale nikdy se slohově nezpronevěřil sám sobě, nikdy se nepřestával přiznávat k rodné půdě. A tak mají oba, mistr i žák, nervy umělce a člověka dvacátého století a zkušenosti evropské avantgardy, zůstávajíce věrni hlasu svého domova…Ohlas renesančních tanců a záliba v předklasickém údobí inspirovaly skladatele ke kompozici nonetu pro čtyři smyčcové a pět dechových nástrojů nazvaného podle Giovanni Gastoldiho (kol.1556-1622?) „Balleti per cantare, sonare e ballare“. Úvodní věta nonetu připomíná janáčkovské ovzduší svým scherzosním charakterem. Druhá věta je v podstatě moravský tanec, nejspíš „Silnice“ – tak regionální je i její kolorit. Meditativní lyrika volné věty má všechnu měkkost a snivost mladé básnické duše. Závěrečná rychlá věta se podobá úvodní, je však tematicky jednodušší, výrazově spřízněná s písňovým útvarem; dynamikou a výrazovou živelností se blíží Stravinského „Petruškovi“, ač se ovšem dobově i ideově pohybuje na zcela odlišné půdě. V Novákově nonetu nejde ovšem vůbec o baletní hudbu; spíše o formu taneční suity…

ALOIS HÁBA (*21. 6. 1893 - † 18. 11. 1973)
JAN NOVÁK (*8. 4. 1921-11. 11. 1984)