Alex van Amerongen, Václav Jan Sýkora
Dusík: Skladby pro klavír na čtyři ruce
Podobné tituly
Informace o albu
Z komentáře Václava Jan Sýkory k původnímu LP albu 1 11 0506 „Jan Ladislav Dusík Skladby pro čtyři ruce“ vydanému Supraphonem v roce 1969 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Autorem prvních čtyřručních skladeb byl malý Mozart. Na velké koncertní cestě, kterou s ním, tenkrát šestiletým, a se sestřičkou Nanerl nastoupil jejich tatínek roku 1762, napadla malého geniálního chlapce myšlenka napsat pro jedno cembalo skladbu čtyřruční. Až dosud znala praxe jen skladby pro dvě či více cembal. Ostatně malý rozsah nástrojů (zpravidla 5 oktáv) ani neumožňoval, aby se uplatnili dva hráči u nástroje jediného. Co však nebylo snadné dospělým, mohly dvě malé děti, Wolfgang a Nanerl. Skladby se zvláště v Londýně velmi líbily a slavný skladatel Johann Christian Bach, Sebastianův nejmladší syn, neváhal se poučit příkladem malého a napsal také podobné skladby. Od té doby byl zvláště Londýn příznivě nakloněn onomu druhu hudby. Když pak slavní angličtí stavitelé kladívkových klavírů postavili klavíry s větším rozsahem, nebylo již dřívějších potíží a k jednomu nástroji mohli zasednout i dva dospělí.
Zatímco první generace mistrů sledovala vzor malého Mozarta a psala čtyřruční skladby zaměřené převážně pedagogicky, objevila generace působící na přelomu 18. a 19. století v tomto druhu možnost jakési komorní monumentality. Vzniká druh „Grande Sonate a 4“, jakási klavírní skladba, jež těží z mnohosti a pestrosti technické a dynamické. Takové skladby psal i český mistr JAN LADISLAV DUSÍK. V Anglii, kde deset let žil, prováděl ona díla hlavně se svou ženou Sofií, ale snad zasedl společně ke klavíru i s některým jiným z mistrů londýnské klavírní školy, nejspíše s J.B.Cramerem.
Prvním Dusíkovým dílem tohoto druhu byla Velká sonáta, op. 32b, pak následovala sonáta, op. 48. Je možné, že i tato druhá sonáta vznikla za Dusíkova pobytu v Anglii, tedy před rokem 1800, vydána však byla poprvé pod názvem „DUETT PRO DVA HRÁČE“ až roku 1805, kdy už Dusík žil na dvoře pruského prince Louise Ferdinanda. Je to znamenité a šťastné dílo, zvukově skvělé a brilantní, těžící ještě z techniky slohu klasického, ale neomylně ohlašující budoucí vývoj, zvláště Webera a Schuberta…Elegance a slunný třpyt této skladby však nemá nikde ráz hudby epigonů pozdního klasicismu. Snaha o dokonalou formální vybroušenost ukazuje Dusíka jako mistra formy a skladatele, který zvládl nejen afetuoso, ale měl i schopnost racionálního rozvrhu a přesné tektonické práce…
Ještě více se Dusík věnoval tvorbě čtyřručních děl za svého života na dvoře prince Louise Ferdinanda Pruského, i později, kdy působil jako sekretář a pořadatel hudebních slavností v sídle francouzského ministra Talleyranda. Jeho činnost tu i tam měla ráz společenský a čtyřruční skladba jistě tyto potřeby respektuje. Tak vznikly především velmi zajímavé 3 FUGY„a la Camera“, op. 64a, z nichž dvě první přináší naše nahrávka (1803). Jsou to první čtyřruční klavírní fugy vůbec. Dusík se moderním pojetím, vtipem a svěžestí svých nápadů postavil těmito skladbami po bok velkému avantgardistovi, svému krajanu Antonínu Rejchovi. Jsou to fugy, které neimitují Bacha, ale hledají vlastní výraz.
Po šesti čtyřručních sonátách, op. 66 a 67 vytvořil Dusík reprezentační dílo oboru zase ve svém opusu 72. Je to „VELKÁ SONÁTA ES DUR“ – půvabná skladba opět blízce příbuzná daleko mladšímu Weberovi; v náladové pomalé větě (Les Souvenirs – Upomínky) předznamenává romantický sloh a vkus, v závěrečném Rondu je opět roztančená v polkovém rytmu. Skladba vznikla asi roku 1807. Přináší řadu dosud neobvyklých technických prvků, je však na jediném klavíru proveditelná jen s krajními obtížemi. Právě tuto sonátu se interpreti naší nahrávky rozhodli nahrát na klavírech dvou, což umožnilo hlavně perfektní pedalizaci.
Od Dusíkových čtyřručních skladeb vede přímá a krátká cesta ke klavírnímu symfonismu a lyrismu velkolepého čtyřručního klavírního díla Schubertova.
Diskuze k albu