Komentář k původnímu albu Supraphonu z roku 1985:
Potřebu být někde doma, někam patřit, někam správně zapadat sdílejí nejen lidé, ale celé obory lidské činnosti. Včetně hudby. Zdá se mi dokonce, že hledání kde a jak bydlet je jedním z nejtypičtějších rysů hudby druhé poloviny našeho století. Heslo pařížské Šestky o "hudbě na míru člověka" dostává náhle velice aktivně pociťovaný, byť možná trochu jinak chápaný význam. Hudba, nebo alespoň její valná část, chce život nejen vyjadřovat: chce být jeho přirozenou, snad téměř nepozorovanou součástí. Nechce stavět na odiv svou dokonalost, ale splynout se svým životním prostředím, načichnout jím tak dokonale, až bude od něho k nerozeznání.
Druhé LP desce Jany Koubkové není toto pojetí nijak vzdálené. "Nejde mi o to předvádět, co všechno umím technicky a za jazz vůbec, ale postihnout určitou atmosféru radosti, něhy, legrácek, jak já říkám "pižďucháren, člověčiny," říká k tomu zpěvačka. A člověčinu vyjádří asi nejlépe ten nejvíc člověčí nástroj, lidský hlas. Ten je, většinou ve své zmnožené, ale technicky nikterak neupravované podobě, společným jmenovatelem všech snímků, jakkoliv rozdílná je jejich nálada.
Ideál "bydlení" září už z první nahrávky. Latinsko-americké melodie A. C. Jobima patří nepochybně k těm, které se v naší době zabydlely nejlépe. Navíc jsou ještě zasazeny do prostředí, které nejčastěji vytváří jejich kulisu - do změti hlasů a zvuků, navozujících velice všední, ale tím příjemnější atmosféru dobré pohody. Je to programový vstup - nikoliv náhodou jediné číslo, v němž se Koubková obrací k jinému autorovi. Byla by naše ohromná smůla, kdyby se nám v životě nikdy nepodařilo použít něčeho, co vytvořili jiní.
Všední život plyne tak, že každý den vypadá jako předcházející - jen s nějakou nepatrnou, téměř nepostřehnutelnou změnou. Snad i to je důvodem, proč se podobný způsob zacházení s materiálem začíná stále častěji objevovat i v hudbě. "V rytmu chůze zpívám si svý fúze" ilustruje tento postup nad jiné názorně. Jinou ilustrací je "Karmelitská" (zpěvaččina adresa, ovšem bez udání čísla). Základ tvoří klasická forma passacatlie, opakující bez obměny stále týž motiv. V doprovodu ovšem "bublinky už ze dna jdou" vzdouvá se to stále mohutněji, vyvalují se vlny zdola, až se nakonec objeví to, co v životě tak dobře známe - parádní prvotřídní průšvih. Jenže (i to známe ze života) průšvih přelétne, všechno se uklidní a vrátí se původní motiv, který se zastaví těsně před koncem, jako naznačení, že všechno se může opakovat až do nekonečna.
Jsou to i lyrické odbočky. Ve "Faunově jazzovém odpoledni" se odvíjejí v impresionisticky pastelových barvách z mnohohlasého rozhovoru, který zpočátku připomíná dohadování, co s načatým večerem. V "No na zdar!" sleduje lidský hlas eskapády bicích se soukromě komentátorským zaujetím diváka v lenošce, jemuž na obrazovce jeho oblíbený tým předvádí opravdový koncert. V "Dejchavé" lákají a vábí svůdné hlasy Sirén (ne nadarmo tu dostávají téměř instrumentální sladké zabarvení) ke stěžni přivázaného Odyssea, který si dokáže udržet rovnováhu právě jen pravidelným dechovým cvičením.
A v závěru se všechno vrátí tam, kde má tato hudba jeden ze svých pramenů. "Člověčí blues" působí po všem, co předcházelo jako poselství z jiného, snad i trochu pozasutého světa. Ale klíč ke dveřím, které si Jana Koubková pro svou cestu musela odemknout, leží skutečně ukryt mezi dvěma základními kameny: člověk a blues. I když cesta, která se odtud odvíjí, je stále delší a bohatší na zákruty.
Jana Koubková věří, že "touto deskou si dovolila být poprvé sama sebou - takovou, jaká je." Od zpěvačky, která už vymyslela a uvedla do života (mimo jiné) Horký dech, Hot tety. Horečka Band a Vokalízu, zní takové sdělení současně trochu překvapivě i slibně.
Lubomír Dorůžka