Komentář k původnímu albu 1110 2817 Supraphonu z roku 1981:
Tři proslulé orchestální skladby této nahrávky spojuje společný jmenovatel v jejich názvech - capriccio. Tímto pojmem bývají označovány některé jednověté kompozice, jejichž rozmarný ráz vyplývá z jemného humoru nápadu i provedení. Romantické capriccio upustilo od vtipných polyfonických hříček stejnojmenných skladeb starých mistrů a zvláště ve své orchestrální podobě získalo na mnohotvárnosti (řazení kontrastních dílů) a nabylo i na formální šíři. K nejpopulárnějším skladbám nahrávky patří bezesporu Italské capriccio Petra Iljiče Čajkovského (1840-1893), zkomponované roku 1880. Nevšední melodické kouzlo a vůbec šťastná a prosluněná invence této hudby pramení ze skladatelových zážitků z předcházejícího tříměsíčního pobytu v Itálii. Čajkovského v Itálii zaujali především pouliční zpěváci, kteří od rána do noci zaplavovali ulice temperamentním sladkým zpěvem. K efektním úvodním fanfárám ho inspiroval signál italské kavalerie, který se rozléhal každý večer před hotelem, jehož okna vedla na dvůr kasáren královské jízdy, a vše ostatní patří už jen jásavému zpěvu a tanci. Motivická pestrost kompozice zřejmě způsobila, že ji zprvu chtěl skladatel označit jako italskou fantazii a teprve po dokončení ji nazval Italským capricciem.
Je zajímavé, a pro dramaturgii této desky příznačné, že Čajkovskij (jak víme z korespondence skladatele s paní Naděždou F. von Mekk) zamýšlel při kompozici svého Italského capriccia navázat na skladbu, jež podobně vyrůstá z okruhu lidových inspirací a jež je shodou okolností i další skladbou této nahrávky - orchestrální předehru Jota aragonesa Michaila Ivanoviče Glinky (1804-1857). Původní název předehry zní Capriccio brillante na téma Joty arogonesy. Skladbu vzniklou v roce 1845 v Madridu, inspirovaly dojmy ze setkání s prostými Španěly a jejich hudbou. Glinkovi utkvělo nadlouho v paměti i jméno jednoho z kytaristů - Felixe Castilly, jenž uchvátil skladatele svými variacemi na Jotu aragonesu (rychlý aragonský lidový tanec v tříosminovém taktu). Především z tohoto inspiračního zdroje pak vznikla odvážná, barvitě instrumentovaná (kastaněty, pizziccata houslí, harfa) a monotematická skladba, v mnohém připomínající lidový variační princip. Dojem předehry vzbuzuje rozčlenění na pomalý úvod (představa slavnostního tance) a sonátové Allegro, jehož hudební proud se rozvíjí jako drobnokresba, v níž důležitou roli hraje bohatě členěný, ostrý rytmus.
Rovněž Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov (1844-1908) vytvořil Španělské capriccio z roku 1887 pod dojmem vzpomínek na Španělsko, které poznal jako námořní důstojník na cestě světem. Skladba je jako volná fantazie rozčleněna do pěti náladově odstíněných částí (Alborada - Variazioni - Alborada - Scena a canto gitano - Fandango asturiano), střídajících živé španělské rytmy s posmutněle zbarvenými intonacemi (Variazioni) i scénou z cikánského prostředí. Je zajímavé, že celá tato strhující kompozice, byla původně koncipována jako orchestrální studie, jíž chtěl skladatel experimentálně vyzkoušet (ještě před vznikem Šeherezády) co možná nejvíce barevných možností orchestru. Výsledkem byl doslova ohňostroj instrumentačních nápadů. Partituru zdobí do té doby neslýchaná samostatnost jednotlivých nástrojů i rafinované kombinace (housle s glissandem harfy, flétnové sólo s tremolem tympánu, klarinetové sólo s činelovým tremolem, až čtyřhlasé dělení viol ad.). Po téměř celou dobu skladby jsou velmi náročně exponovány sólové housle s častým efektním uplatněním zvláštního smyku (arpeggio ricochet), ještě více podtrhující sugestivní účin této hudby.
Miloš Pokora