Z rozsáhlého komentáře Anny Hostomské k původnímu kompilačnímu albu DV 5486 "Mozart Don Giovanni (Don Juan)" vydanému Supraphonem v roce 1958 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
WOLFGANG AMADEUS MOZART (1756-1791) byl génius, jímž krystalizovalo umění po éře baroka a Glückově reformě hudební dramatické formy v čirost a lesk démantu...V průběhu jeho krátkého života dozrál čas k výbuchu Velké francouzské revoluce. V průběhu doby se se v hudbě ustálil sloh klasicismu, stylu, jenž zdůrazňoval ušlechtilost, vybroušenost a pevný řád uměleckých forem, jakoby se umělci snažili zavřít oči před skutečností a dát světu ilusi krásy a klidu tam, kde se bortily společenské řády. Vytvořili si svůj myšlenkový svět, ale vtěstnat do umělecké formy svět skutečný se jim nepodařilo. Velké myšlenky hýbaly světem, rozhýbaly i umělecké formy a draly se z nich neovladatelně, jak z dramat a románů Goethových a Schillerových, tak i z hudby Mozartovy. Hospodářsky se situace hudebníků se ještě nezměnila. Byli závislí na mecenáších, ale přijímali svou závislost se stále větším odporem. Ani mladý Mozart nesnesl dlouho ponižující službu hudebníka - vlastně panského sluhy u salcburského arcibiskupa Colloreda, na jehož příkaz musil komponovat cokoliv, od duchovních skladeb až po hudbu k tabuli. Rozhodl se přervat pouta a byl propuštěn, či spíše vyhozen z paláce v největší nemilosti. To už měl za sebou drobné operní hříčky a velkou operu "Idomeneo". Při jejich tvorbě si uvědomoval, že starý styl "vážné opery" se přežil a ztratil souvislost se životem. Byl už zralým mistrem s vyhraněnými názory na komposiční problémy operní formy. Proti gluckovskému zdůrazňování nadřazenosti textu nad hudbou tvrdil, že v opeře musí být poesie poslušnou dcerou hudby. Ve svých vrcholných dílech však prokázal, že správně chápe význam myšlenky dané libretem a ovlivňující způsob komposice. Proto svá libreta pečlivě vybíral. Ověřil si svou schopnost kompozice lehké buffy "Únosem ze serailu" a sáhl po dramatu francouzského spisovatele Pierra Beaumarchaise, jež vzbudilo při provedení roku 1784 v Paříži svou odvážnou obžalobou feudálního režimu takový ohlas, že se nesměla provozovat. Také ve Vídni byla hra zakázána. Mozart s politickou tendencí dramatu souhlasil a proto si objednal od básníka Lorenza da Ponte libreto "Figarovy svatby". Ponte sice musel, nucen censurou, ohladit nejostřejší hrany, ale přece zachoval podstatné rysy, jež z Figara učinily hlasatele odporu proti útisku lidu a výsadám, nemorálnosti a rozmařilosti šlechty.
Opera se dostala na jeviště jen proto, že se italština libreta zdála úřadům dostatečnou zárukou, že obecenstvo pobuřujícím myšlenkám neporozumí. Jakmile však vyšel německý překlad libreta, byla opera stažena z jeviště. Očividná nepřízeň vídeňského dvora přiměla Mozarta, aby na radu přátel dal provést "Figarovu svatbu" v Praze. V zimě 1786, několik měsíců po vídeňské premiéře, byla opera v Praze provedena s tak bouřlivým ohlasem, že ředitel italské společnosti v Praze hrající, Bondini, objednal u Mozarta novou operu. Přesvědčen, že Pražané mu rozuměli nejen v hudbě, ale i v jeho životních názorech. Mozart nabídku rád přijal a objednal si od Ponteho nové libreto. Volba padla na barokní námět o donu Juanovi, bezohledném hledači lásky, jenž je potrestán zásahem nadpřirozené moci. Námět byl předtím už několikrát zpracován dramaticky i baletně, da Ponte mu však dal hlubší základ. Don Juan není jen profesionálním svůdníkem, ale člověkem, jenž se cítí nadřazeným lidské společnosti a povýšenecky se bouří proti lidským a božským řádům. Mozart se horlivě pustil do práce a odejel s nedokončenou operou do Prahy. Zažil tam nejkrásnější dny svého života uprostřed přátel a 29. října 1787 byla slavná premiéra. Měla u pražského obecenstva, jež plnilo divadlo při každém z četných představení, úspěch snad ještě větší, než "Figarova svatba". Mozart vytvořil opět nový typ opery buffy. Obratně napsané libreto hromadí postupně proti Juanovi odpor všech, jež zasáhne jeho sobecká zločinnost. Vina se hromadí na vinu, až dojde k trestu. Základní myšlenkou, stejně revoluční jako byla Figarova svatba proti feudalismu, je nutnost zničení jedince, jenž ve své zvůli a jistotě, že je mu vše dovoleno, uráží a špiní, koho se mu zachce. Mozart opět manifestoval své přesvědčení a svou hudbou zdůraznil základní thesi díla....