Konrádyho dudácká muzika
Písně a tance z Chodska
Podobné tituly
Informace o albu
Komentář k původnímu LP 8117 0506 Pantonu z roku 1985:
Chodsko, sličný kout v západním pohraničí Čech, obklopený na východě Kdyňskou vrchovinou, na jihu Šumavou, na západě Českým lesem a na severu za Horšovským Týnem lesnatým Sedmihořím. Kraj s malovanými vesničkami... Díly jak ptačí hnízdo přilepené na srázném kopci. Postřekov ponořený do údolí bystrého potoka, Klenčí se vyškrabalo těsně pod voňavou hradbu smrkových lesů a Mrákov může po celé léto poslouchat zadarmo muziku polních a lučních zpěváčků. Kraj, v němž se dodnes uchoval lidový kroj, zpěvavá bulačina, desítky tanců, stovky písní, ba i zvyky, které tak kontrastují s moderní současností. Tlukoucím srdcem krajiny pod Čerchovem je starobylé město Domažlice, odkud pochází Konrádyho dudácká muzika, hrající prim mezi zdejšími kapelami. Její nahrávky nepostrádají jiskru a lesk vzácně sehraných klarinetistů, improvizační nápaditost dudáků, lehkonohost v harmonickém tandemu houslí s kontrabasem, někdy i vozembouchem, nechybí ani vzájemné povzbuzování výkřiky, výskáním a tupáním. "Kdo nedokáže hrát sám, nedokáže ani hrát v kapele", připomíná často klarinetista Vladimír Baier, který svým jadrným muzikantstvím udává tón celé kapele. Vedle současného obsazení (2 klarinety, 2 dudy, housle a kontrabas), které představuje od 40. let našeho století poslední vývojový stupeň instrumentáře dudáckých muzik na Chodsku, pěstují Konrádyovci i starší polyfonní způsob hry "selského tria", ve kterém klarinet hraje první hlas, housle, druhý a dudy "poletují" někde mezi nimi. Jejich variace vynikají rozmanitostí a bohatostí nápadů, rozvádějí prostý nápěv, který představuje cantus firmus.
Zpěváci, jimž se dostalo cti zpívat na této desce, ukazují širokou škálu písňových a tanečních typů - od jednoduchých nápěvů dokolečka, přes furiantské rytmy, jukačky, písničky "nahorú", fexírky, polky, mazůrky, štajdyše až po tance se střídavým taktem neboli "zelený kúsky". Připomínají svým projevem odstíny hudebních dialektů horního a dolního Chodska, určité příbuznosti s bavorským etnikem, dokládají umění vesnických zpěváků v napodobování témbru dud a způsobu hry těchto instrumentalistů (tzv. prolamuvání). Mohou být i podnětem k úvahám nad možnostmi lidského hlasu doprovázeného v pravověrné dudácké tónině Es dur. Skutečností zůstává, že by se tato deska mohla jmenovat "Škola chodského zpěvu", protože před Konrádyho dudáckou muziku zde předstoupili ti nejlepší z nejlepších.
Po celá dlouhá staletí vstřebávaly do sebe chodské písně moudrost i bolest zdejších lidí, hraničářů. Vyrůstaly v půdě, na kamení i v písku, po cestách i pěšinách, v radosti i žalu. Kéž se k nim vždycky vracíme jako ke studánce čisté pramenité vody.
Zdeněk Bláha
Diskuze k albu