Z komentáře Rudolfa Pečmana k původnímu LP albu 1110 4120 "Josef Mysliveček, Karl Ditters von Dittersdorf: Koncerty pro violoncello" vydanému Supraphonem v roce 1987 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Zájemcům o instrumentální hudbu dostává se nyní do rukou dvojice význačných violoncellových koncertů. Jeden je z pera JOSEFA MYSLIVEČKA (1737-1781), druhý napsal KARL VON DITTERSDORF (1739-1799). Byli současníci a oba vyznávali principy hudebního klasicismu. Zatímco Mysliveček, nejslavnější zástupce emigračního proudu do Itálie (kde žil od r. 1763 s krátkými přestávkami pobytu až do smrti), navázal ve své koncertantní a orchestrální tvorbě především na podněty italské (hlavně benátsko-neapolské), rozmnožoval Ditters z Dittersdorfu haydnovsko-mozartovskou tradici vídeňskou; narodil se ve Vídni, hodně cestoval, ale téměř polovinu života byl spjat s Janským vrchem (dř. Johannisberg) u Javorníka neboť v letech 1770-96 tu byl kapelníkem vratislavského arcibiskupa hraběte Filipa Schaffgotsche. Josef Mysliveček byl v tvorbě svých nástrojových (hlavně houslových) koncertů stržen především vzorem Giuseppe Tartiniho. Když tento geniální houslista, skladatel a pedagog zemřel, věnoval Mysliveček jeho památce šest houslových koncertů. V nich uplatnil princip ritornelového koncertu, jejž rozvinul také ve svém koncertu pro violoncello C dur...Myslivečkovy koncerty pro housle spolu s violoncellovým koncertem C dur tvoří jakýsi mezityp ve vývojové řadě, na jejímž počátku stojí již zmíněný Tartini - a na jejímž konci spatřujeme Josepha Haydna.
KARL DITTERS VON DITTERSDORF vidí při tvorbě koncertu D dur před svým zrakem hlavně vzor Haydnův. Ve stylizaci nástrojového partu ohlédne se ovšem také za Luigim Boccherinim, význačným reformátorem formy violoncellového formátu, i za tradicí italské hudby vůbec, neboť ji poznal během svého pobytu v zaslíbené zemi hudby (1761), kterou navštívil ve společnosti Gluckově. Ač tedy v úhrnu hovoří Ditters jazykem v podstatě haydnovským, nelze v případě violoncellového koncertu D dur nevidět zúrodňující vliv též tradice italské. Mysliveček si s Dittersem tudíž podávají ruce. Oba směřují k syntéze. Virtuozita violoncellových sólových partů není v jejich dílech samoúčelná, nýbrž je projevem radosti z muzicírování. Je vždy pojata kantabilně, zpěvně. A je to rys, který nacházíme v 18. století jen u mistrů největších.