Komentář Jaroslava Holečka k původnímu albu 81 0685-1 "Čeněk Pavlík Hartmann Concerto funebre, Egk Music for Violin and Orchestra" vydanému Pantonem v roce 1987 a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně:
Dvě skladby na naší desce spojuje nejen zvuk sólových houslí, ale i doba jejich vzniku a národnost obou autorů. WERNER EGK (1901-1983) komponoval HUDBU PRO HOUSLE A ORCHESTR v roce 1936. Vytvořil třívětou koncertantní skladbu virtuózního charakteru, v níž experimentuje s různými instrumentačními a výrazovými efekty a kde se objeví řada překvapivých náladových zvratů. Zejména v úvodní, obsahově nejzávažnější části, slyšíme tóny divoké radosti i jemnou lyriku, pochodové intonace i místa poklidného zamyšlení. Střední část je melodicky rozezpívaná romance, kdežto závěrečná věta přináší variační zpracování rázného a průbojného tématu. Werner Egk, jehož význam tkví jinak především na poli opery, napsal houslistům skladbu plnou fantazie, vycházející z hudební řeči pozdního romantismu, nástrojově vděčnou a pro posluchače přitažlivou. Jméno KARLA AMADEA HARTMANNA (1905-1963) figurovalo na nacistické listině tzv. "zvrhlého umění" (entartete Kunst) a jeho hlas byl ve fašistickém Německu zcela umlčen. SMUTEČNÍ KONCERT PRO HOUSLE A SMYČCOVÝ ORCHESTR (v roce 1959 ještě poněkud přepracovaný) je odrazem tíživé atmosféry doby a obav z chmurné budoucnosti. Jeho silně expresívní hudba upadá místy do rezignace a zoufalství, jinde se vzpíná k vášnivému gestu odporu. Krátké introdukci dominují sólové housle s melodií chorálu „Kdož jste boží bojovníci“, převzatou zřejmě z některého protestantského zpěvníku německé provenience. I druhá věta je nesena ve vážném tempu a hlas houslí ještě získá na naléhavosti nad rytmem smutečního pochodu. Následující motorické allegro přináší výbuchy vzdoru a hořkosti proti brutální skutečnosti války. Je to ojedinělý umělecký protest proti zvůli násilí a jeho váha je ještě o to větší, že vznikl přímo v ohnisku tehdejších pohnutých událostí, v Mnichově. Závěr koncertu, nadepsaný jako pomalý pochod, cituje melodii známého Pochodu padlých revolucionářů v působivé konfrontaci s naříkajícími intonacemi sólového nástroje.
ČENĚK PAVLÍK (1955) si dnes již vybojoval pevné místo mezi československou houslistickou elitou. V deseti letech hrál již s orchestrem Mozartův koncert a odnes si palmu vítězství z Kocianovy soutěže v Ústí nad Orlicí. Od té doby šly jeho umělecké ambice rychle nahoru. V roce 1974 se Čeněk Pavlík probojoval do finále slavné soutěže o cenu P.I.Čajkovského v Moskvě a o dva roky později zvítězil suverénně v mezinárodní soutěži Pražského jara. Od té doby vystupoval mnohokrát jako sólista s Českou filharmonií a je znám i daleko za hranicemi naší vlasti jako vynikající mistr svého nástroje, ovládající široký repertoár a imponující nejen technickou precizností své hry, ale především krásným tónem a bohatým výrazovým rejstříkem.