Komentář Aleny Martínkové k původnímu LP albu 81 0668-1 "Jan Hanuš Variace a koláže, Jiří Teml Tři promenády" vydanému v roce 1987 Pantonem a nyní vycházejícímu poprvé digitálně v Supraphonu:
KARLOVARSKÝ SYMFONICKÝ ORCHESTR vznikl v roce 1835 jako Lázeňský orchestr v Karlových Varech. Pod dlouholetým vedením Josefa Labitzkého (1835-1868) a jeho syna Augusta Labitzkého (1869-1903) se stal tělesem tak dobré úrovně, že ani Antonín Dvořák neváhal svěřit mu evropskou premiéru své symfonie Z Nového světa, která se uskutečnila 20.7.1894 v Poštovském dvoře. V letech 1910-1941 vedl orchestr Robert Manzer. Po roce 1945 se u dirigentského pultu vystřídala řada významných osobností (J.Bartl, K.Šejna, M.Konvalinka, B.Liška, V. Neumann, J. Gotthard, V.Matěj) a od roku 1968 stojí v jeho čele Radomil Eliška. Obě skladby na naší desce vznikly k oslavám 150. výročí založení orchestru a obě se také ke Karlovým Varům úzce pojí.
JANA HANUŠE (nar. 1915) inspirovalo několik proslulých lázeňských hostů - umělců, jímž jsou jeho VARIACE A KOLÁŽE op. 99 věnovány. Po první variaci „lovecké!, která zazní hned po uvedení základního tématu a která pochopitelně patří zakladateli lázní Karlovi IV., je 2. variace (1. koláž) věnována L.Beethovenovi a jeho slavné houslové sonátě op. 47. Groteskní variace č. 3 připomíná lázeňský pobyt N.V. Gogola a jeho román Mrtvé duše. Variace č. 4 je poctou Zdeňku Fibichovi a podkladem 2. koláže je Fibichova tzv. „Karlovarská novela“ z op. 44/12. Variace č. 5 nás upomene na malíře Jana Kupeckého a dominující sólová flétna na jeho slavný obraz „Flétnista“. Bohaté využití klavíru v 6. variaci připomíná karlovarský pobyt F.Chopina.
Koláž čerpá z Etudy op. 25/11, kterou tady údajně měl J.W. Goethe. Zde se bolestně uzavřelo jeho pozdní vzplanutí k mladičké Ulrice von Lewetzow. Proto je 7. variace naplněna smutkem a rezignací. Vyvrcholením „karlovarských“ variací je hold A.Dvořákovi. V poslední koláži (8.variace) je hlavní téma variaci doslova „transplantováno“ do scherza Novosvětské symfonie. Rychlým závěrem – poctou městu – skladba končí.
TŘI PROMENÁDY (Malý koncert pro orchestr) JIŘÍHO TEMLA (nar.1935) mají název Intrada - Concerto a Postludium. Obě krajní promenády vycházejí z jednoho základního motivku (závěr Intrády je opakován v nové variantě závěru Postludia), čímž je celé dílo jakoby zarámováno. V souladu s hybností těchto vět zde autor preferuje rytmické varianty, na rozdíl od střední části, Concerta, která je postavena na variantách melodických a dává tak možnosti uplatnění jednotlivým sólům. Ve vrcholu střední části se ozve chorál v unisonu žesťových nástrojů, spojujících prvky Concerta i krajních částí. Střídání metricky vázaných a naopak metricky uvolněných ploch vnáší do skladby kontrast. V celém díle nelze přeslechnout do hudebního proudu včleněné ryze národní intonace, které odkazují na foklorní inspirační podněty...