Z komentáře Milana Slavického k původnímu albu 1112 4096 "Jan Hanuš Deštník z Piccadily - Zdeněk Zahradník Při slunci a jeho jasu" vydanému v Supraphonu v roce 1987 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Dvě vokální symfonické skladby, které se setkávají na této desce, jsou dokladem zájmu soudobých českých autorů o oblast tvorby pro sólový hlas a orchestr, podnícené jak hlubokým dojmem z literárního díla, tak i představou konkrétního interpreta a jeho pěveckých kvalit. Vokální triptych JANA HANUŠE, zkušeného autora četných oper, baletů, symfonických, vokálních i komorních děl, byl inspirován předposlední básnickou sbírkou Jaroslava Seiferta "Deštník z Piccadilly". Ze svého vztahu k pozdní tvorbě básníka, s nímž jej pojilo dlouholeté přátelství, se skladatel vyznává slovy: "Do této své, v podstatě milostné, poezie, shrnul ovšem básník sumu svých životních prožitků a moudrostí, vidění lepšího světa bez válek a rasové nenávisti (Ztracený ráj), bez sociální a stavovské nerovnoprávnosti (Máchova cesta do Prahy), i ideál příštího lepšího, svobodného člověka (Deštník z Piccadilly). Právě závažnost tohoto celoživotního básnického poselství určila za jeho tlumočníka hluboký mužský hlas s doprovodem symfonického orchestru. Pro hudebníka kromě toho všeho poskytují Seifertovy verše navíc ještě velké možnosti proměn a dramatických střetů (Ztracený ráj), souvislé gradační plochy (Máchova noční cesta) i zvláštní, melancholií prostoupené, ale vylehčené a jemné ironie a sebeironie (Deštník). To vše dává skladateli možnost vytvořit písňový cyklus ze tří kontrastních částí na formálním půdorysu téměř vokální symfonie“....
Rovněž ZDENĚK ZAHRADNÍK je skladatelem, který ve své tvorbě věnuje velkou pozornost lidskému hlasu. Jeho tvůrčí projev prošel obsáhlým vývojem od ohlasů romantismu (Zaujetí pro melodramatické principy kompozice uplatnil v rozsáhlé skladbě na Máchův Máj, v Písni o Viktorce na poezii Seifertovu aj.) přes odklon k neoklasickému slohu (Symfonické allegro) a zčásti ke skladatelským technikám druhé vídeňské školy (Dechový kvintet), až k důslednému použití dodekafonického principu skladebné práce (písňový cyklus Rágy, dechový oktet Světla a stíny). V dechovém sextetu Stély, inspirovaném staroegyptskými výtvarnými projevy, převažuje reliéfní typ tvarování, ve skladbách ze sedmdesátých a osmdesátých lept pak Zahradník usiluje o syntetický skladatelský projev, který předchozí postupy obohacené o modální prvky spojuje do členitých a rozměrných tvarů. Z tohoto období vedle komorní hudby (např. Trio pro violu, violoncello a klavír) pocházejí i dvě rozměrné kantáty - Velké jitro na staroperskou poezii pro soprán, violu a orchestr (1972) a na této desce nahraná kantáta Při slunci a jeho jasu, vytvořená v roce 1979. Texty libanonského básníka Ch.Giabrána inspirovaly skladatele k rozsáhlé kantátové skladbě (pro nahrávku vybral autor části tvořící myšlenkové jádro díla), dávající prostor plnému vyznění hlubokých básníkových myšlenek o základních hodnotách a etice lidského života.