Z komentáře k původnímu LP albu 8111 0229 "Due Boemi di Praga Hudba pěti století" vydanému Pantonem v roce 1981 a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně:

Zřejmě s prvotní podobou basového klarinetu se setkáváme jen v historických dokladech. Byl nazván "Basse-tube"" a v roce 1772 jej v Paříži vyrobil G.Lot. Dnešnímu řešení tohoto nástroje se nejvíce v roce 1840 přiblíží Adolf Sax. Od té doby romantikové, ale také skladatelé 20. století těžili zejména ze zvukových hloubek basklarinetu a využívali jej pro tlumočení démonicky vypjatých dějů. Basklarinet v sobě skutečně skrýval nemalé výrazové i technické možnosti: značný tónový rozsah, pohyblivost, trylky, tremola, běhy, flažolety, glissanda a rozlehlou stupnici dynamiky od svistů až po echové tóny (subtóny), které vnímáme na samém spodním prahu slyšitelnosti. Urozeným mezi nástrojovou šlechtou jej však učinil teprve Josef Horák. Bylo to v roce 1955, kdy v Brně poprvé vystoupil sólově, aby poté uspořádal v USA samostatný basklarinetový koncert a jako pravý umělecký stvořitel přivedl tento nemotorný nástroj z diluvia přímo do živé konfrontace bohatého dění na koncertních pódiích celého hudebního světa. Ten se mu obdivuje a nazývá jej "Paganinim", "Šaljapinem", "Sladkým pěvcem" basklarinetu. Když pak v roce 1968 vznikl ve spojení s Emmou Kovárnovou osobitý umělecký útvar "Due Boemi di Praga", vše nasvědčovalo tomu, že čeští i zahraniční skladatelé najdou v těch dvou nadšencích inspiraci pro svou tvorbu, jak o tom i na této desce svědčí dedikace J.Boháče, Ct.Kohoutka a M.Štědroně, který skladbu napsal na motivy zpěvu jedné cikánské ženy. Ta si zpívala věty z dopisů svého muže, které jí posílal z Osvětimi, kde pak také zahynul. "Aušvicata biker harom" je rómsky "V Aušvicu je velký hlad". Ano - Josef Horák, básník kantilény a její barvy, jenž individualizoval své pojetí interpretace, to znamená, že ji obdařil jedinečností a nezaměnitelností syntéza krásy, lidského hlasu a violoncella, a oslnivá Emma Kovárnová - toť, jak konstatovala kritika v Berlíně - "zázračná dvojice". Zdá se to neuvěřitelné, ale Josef Horák vdechl hře na tento nástroj tolik nového, že můžeme hovořit o jakémsi až basklarinetovém bel cantu.
Výsledky dosavadní činnosti souboru Due Boemi di Praga jsou impozantní. Bylo pro ně napsáno zhruba 350 původních skladeb 112 autory z 18 zemí. Nahrávky ve 24 rozhlasových stanicích světa, významná ocenění jak Cena ministra kultury ČSR, Medaile B. Smetany za zásluhy o českou hudbu, Zlatý štít vydavatelství ČHF Panton, deska roku v Anglii...
Ve službě soudobé české hudbě Due Boemi di Praga u nás nenajdou obdoby. Pro její uplatnění doma i ve světě vykonali přímo heroickou práci, jejíž étos tryská z čistých pohnutek, zápalu a obětavosti. V proměnné škále našeho i světového vývoje představují oba převzácnou mravní hodnotu....Due Boemi di Praga jsou nyní souborem České filharmonie.
Tímto aktem se Josefu Horákovi a Emmě Kovárnové dostalo vyvrcholení v úctě k jejich krásnému příkladu i životní zásadě, tolik blízké vzrušenému vyznání Leoše Janáčka v dopise K. Stösslové z roku 1917: "Což vůbec člověk, český člověk, český skladatel může sedět jen za pecí? Což nemáme mít takový lesk kulturní, bohatství umělecké, abychom na světě byli, ač malí, přece prvními?"