Z komentáře Václava Jan Sýkory k původnímu LP albu 1 11 0475 "Georg Friedrich Händel Skladby pro cembalo" vydanému Supraphonem v roce 1969 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
První spolehlivou zprávu o Händelově cembalovém umění máme z roku 1708. Tehdy se podle zvyku doby utkal Händel v římském paláci kardinála Ottoboniho s Domenicem Scarlattim v improvizaci a hře na varhanách i cembale. A opět improvizace to byla, jež mu doširoka otevřela srdce Angličanů, když přišel roku 1710 jako vyslanec italsko-německé hudební kultury do Londýna. Jeho výkony nesly pečeť zázraku, jeho improvizační fantazie byla bez hranic. Do generálbasového doprovodu árií vkládal vždy i samotné sólové varhanní či cembalové mezihry, improvizované "ritornelly", které se někteří jeho současníci snažili odposlouchat, podle paměti je zapisovali a s finančním úspěchem je vydávali tiskem. Do svých velkých oratorií pro sóla, sbory a orchestr, ba i do oper vkládal Händel dokonce i celé improvizované věty pro sólové varhany či cembalo, vždy vysoce virtuózního účinku. Taková místa, kde si přál mít sólovou či cembalovou improvizaci, přímo označil termínem "ad libidum" nebo "Cembalo". O způsobu Händelovy hry píše Fr. Chrysander ve 3. díle své velké händelovské monografie: "Jeho ruka byla tak tučná a kulatá, že klouby které přece obvykle vyvstávají, tvořily u něho jako u malých dětí dolíčky a byly obaleny tukem. Jeho úder byl však tak něžný a zvuk nástroje tak umírněný, že se prsty zdály být přirostlé ke klávesám. Když hrál, měl prsty zaobleny a jeden vedle druhého tak, že se nedal ani jejich pohyb vůbec postřehnout." Obrovský tvůrčí zjev hudebního baroka Händela patří klavírnímu oboru jen jakoby okrajem. Avšak i tak vzniklo velké dílo. Ještě pod vedením Zachowa prostudoval mladý Händel celou produkci své doby a veliké množství klavírní literatury si pro vlastní potřebu vlastnoručně opsal. Z německých mistrů nejvíce miloval Frobergera a Kuhnaua. V době italských studií získal mnoho z díla Pasquiniho, osobní styk s Domenicem Scarlattim mu jistě také odhalil četná tajemství klavírní kompozice. Ještě za Händelova života vyšly v Londýně 3 sbírky svit, dále "Five Sets of lessons for the Harpsichord“, four by G.F.Händel, the other by J.H.Fiocco (Pět řad cvičení pro cembalo, čtyři od G.F.Händela, ostatní od J.H.Fiocca), "Six Fugues or Voluntarys for the Organ or Harpsichord" a "Piéces pour le clavecin". Klavírnímu oboru je věnováno též šest koncertů, jež sám Händel určil pro cembalo nebo pro varhany, "for the Harpsichord or Organ". Dnes jsou hrány výhradně na varhanách, ač by poskytly i na cembalu pozoruhodný dojem. Händel spojil v klavíru vše podstatné z umění německého, italského a anglického. Je velkorysý, podmanivý, jeho fantazie je nevyčerpatelná, jeho gesto barokově rozmáchlé, grandiózní. Přitom je italsky rozezpívaný, něžný a líbezný až k sladké závrati, lidový a hravý i improvizátorsky rozevlátý. Faktura jeho děl není tak koncentrovaná jako u Bacha, někdy jako by v těchto skladbách znovu ožívaly jeho slavné improvizace. Avšak přímo přírodní, ba živelný dojem z této hudby tak úzce spojené s dobou vzniku tak barvité, mužně heroické i zase líbezné, ba rozkošnické, tento dojem zůstává stále svěží. Klavírní hudba Händelova byla kdysi neprávem opomíjena, jeho skladby byly zbytečně a v neprospěch podrobovány rozsáhlým úpravám.
Bach je nadčasový, Händel však, hraný v autentické verzi, nám neobyčejně přiblíží celou svou zvláštní, bizarní a dobrodružnou dobu, dobu velké odvahy, síly a víry. Händelovým velkorysým a vznešeným skladbám by neslušely programní názvy, jak je dávali francouzští clavecinisté. I jeho "Pieces de clavecin" obsahují jen svity, různé jednotlivé tance, preludia, árie, chaconny, toccaty, několik jednotlivých vět je označena jako "sonata", dvouvětá skladba G dur jako "Concerto". Ve svitách nezachovává Händel obligátní pořadí, nýbrž řadí za sebou volně tance, passacaglie, allegra, fugy, ve svitě d moll je dokonce "aria" s pěti rozsáhlými variacemi. Každá svita je zásadně uvedena preludiem. Tato preludia jsou v originálech notována podobným přibližným způsobem, jak činil kdysi d´Anglebert, předpokládala totiž improvizační dotvoření v rytmu, plné akordy se hrávaly v bohatých rozkladech, rozšibovaných po celé šíři klávesnice, vkládaly se celé pasáže a kadence dle vkusu a schopnosti hráče. Ovšem, Händelova preludia jsou daleko virtuóznější než skladby starších clavenicistů. Ale ani ona nejsou psána dle nějaké šablony....Zanedbávání Händela v repertoáru