Komentář Jaroslava Jelínka k původnímu LP albu 8111 0061 "Dagmar Šimonková Debussy, Novák, Železný" vydanému Pantonem v roce 1979 a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně:
DAGMAR ŠIMONKOVÁ patří dnes již k vyhraněným typům české klavírní školy. Nezapře perfektní vyškolení z třídy prof. Františka Maxiána, neboť vládne spolehlivou technikou širokého rejstříku, v němž bohatá odstíněnost úhozová a pozoruhodná schopnost přirozeného agogického oživování hudební tkáně netvoří položku z nejposlednějších. Šimonková upozornila na sebe v neposlední řadě svým smyslem pro klavírní miniaturu. Zejména v interpretaci Fibichových Nálad, dojmů a upomínek projevila velké mistrovství. Umí hrát Fibicha barevně jako málokterý pianista. Disponuje širokou škálou klavírního úhozu i velkými nuancemi dynamickými, vytříbenou pedalizační technikou a zejména umí všechnu tu techniku znamenitě a promyšleně pospojovat za účelem dosažení právě té a nejiné barvy. Všechno to bohatství techniky klavírního úhozu, jímž disponuje, užívá pak s vrozeným citem pro míru lyrického mikrokosmu, takže její romantický přednes nepůsobí neúnosným patosem ani falešným, vnějškovým bombastem. Romantickou notu svého založení nezapře Šimonková ani v interpretaci Eklog Vítězslava Nováka a dokonce ani v předloženém výběru ze svého podání Debussyho. Debussyho si zvykli mnozí pianisté, zejména západní, dnes hrát s vytříbeným, až chladným intelektuálním rozmyslem, v němž si barevné kouzelnictví podává ruku s racionálně promyšlenou a domyšlenou technikou. Výsledkem bývá zvuková krása, jež trochu studí svým „čistě nazíravým“ přístupem. Ne tak Šimonková. Hraje i Debussyho s maximální „osobní zaangažovaností“, přinášejíc více expresi než impresi. Přesvědčují nás o tom hned první tóny Prélude ze Suity Bergamasque, rubatově odvážné agogické finesy Menuetu i Passepied, romanticky zlyričtěné podání Claire de lune, ostré dynamické kontrasty preludia La Puerta del Vino, virtuózně vyšperkovaná dynamika a rytmika preludia Géneral Lavine – excentrique, pasážová brilance preludia Feux d´artifice a vůbec celkově nad „obvyklou debussyovskou míru“ nadnesená dynamika. Šimonková hraje Debussyho netradičně, což bude možná některé posluchače šokovat, ale přemýšlivému milovníkovi tohoto francouzského mistra otevře k němu nový přístup, tak trochu předznamenaný ostřejším životním rytmem naší doby. Dramaturgickým výběrem zůstala Šimonková věrná své dobré pověsti objevitele a propagátora české klavírní hudby. O Fibichovi byla již řeč, ale Šimonková objevuje dnešním posluchačům i V.J.Tomáška, hraje s oblibou klavírní skladby Smetanovy, hraje Suka i Nováka a nezanedbává ani českou klavírní tvorbu soudobou. Svědčí o tom i její nastudování 4 polek Lubomíra Železného, jež nezůstaly své martinůovské inspiraci nic dlužny ani svou nástrojově vděčnou a moderní idealizací české polky. Její podání je žánrově velmi výstižné v tom, jak spojuje tanečnost intonace s nerozlučným atributem radostného životního pocitu, pro nějž si tento český tanec kdysi oblíbil již Bedřich Smetana.