V pořadí již páté dvojalbum vzácných historických nahrávek z koncertů mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro přináší tentokráte galerii význačných sólistů, kteří svými vystoupeními v rámci orchestrálních koncertů spoluvytvářeli reprezentativní dramaturgické nabídky. Je jich tolik, že by záznamy těchto koncertů mohly vytvořit zcela samostatnou ediční řadu. Náš výběr zaměřuje svou pozornost na tři záznamy ze sedmdesátých let minulého století a jednu z počátku let devadesátých.

Jednou z nejčastěji zařazovaných skladeb v historii festivalu je slavný violoncellový koncert Antonína Dvořáka. Jeho interprety byla celá řada sólistů i těch nejzvučnějších jmen. Nelze nezmínit alespoň Mstislava Rostropoviče, který jako mladý umělec na počátku 50. let hrál Dvořáka hned několikrát – poprvé v roce 1950 se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK pod taktovkou Václava Smetáčka coby vítěz Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro a o dva roky později s Českou filharmonií a Karlem Ančerlem, ve stejném roce vznikla jeho legendární nahrávka na gramofonové desky pod taktovkou Václava Talicha. Zvláštní pozornost vzbudil v roce 1991 brazilský violoncellista Antonio Meneses (1957–2024), v té době už světoznámý umělec, vítěz Čajkovského soutěže v Moskvě, který vystupoval prakticky se všemi orchestry světového jména. Nahrával pro různé společnosti, například s Berlínskými filharmoniky a Herbertem von Karajanem pro společnost Deutsche Grammophon. V Praze do té doby byl už několikrát, poprvé se na Pražském jaru představil svým recitálem v roce 1985. Ve svém repertoáru měl samozřejmě Koncert pro violoncello a orchestr h moll Antonína Dvořáka. Ze záznamu, který přináší toto album, ho poznáváme jako skvělého technika, ovšem stejně tak jako citlivého umělce se smyslem pro hluboký lyrický projev, u Dvořáka obzvláště důležitý. Skvělým partnerem mu na tomto pražském vystoupení byla Česká filharmonie a zvláště umělec, který měl mimořádný cit pro klasickou českou tvorbu, Zdeněk Košler. Dvořák byl tehdy zařazen do druhé poloviny večera. V té první zazněla Tragická předehra Johannesa Brahmse a Legenda De passione St. Adalberti martyris pro smíšený sbor, recitátora a orchestr Marka Kopelenta. Dvořákův koncert byl dokončen v roce 1895. Jeho stěžejní část vznikla v Americe, doma zkomponoval nový závěr – pod vlivem úmrtí své švagrové Josefiny.

Zvuk violoncella se v následujícím snímku spojí se zvukem houslí. Slavný Dvojkoncert Johannesa Brahmse je co do slávy a popularity takřka bezkonkurenčním dílem pro sólové housle a violoncello s doprovodem orchestru, s nímž se na koncertních pódiích můžeme setkat. Na festivalu Pražské jaro zazněl několikrát a vždy vzbudil velkou pozornost, stejně tak jako sólisté, kteří byli intepretací díla pověřeni. V našem výběru nám připomene hned dvě významné osobnosti: Josefa Suka a Heinricha Schiffa.

S Josefem Sukem (1929–2011) je úzce spojen hudební život v České republice (dříve v Československu) v druhé polovině dvacátého století a částečně i na začátku 21. století. Vnuk skladatele stejného jména a prav¬nuk Antonína Dvořáka vystoupil poprvé na Pražském jaru v roce 1956 – tehdy ale jako člen Sukova tria. S orchestrem to bylo v roce 1957. Tehdy nastala jeho slavná éra, v níž se zařadil mezi nejžádanější umělce ve světovém měřítku. Světová kritika obdivovala nejen jeho skvělou tech¬niku, ale i nádherný zvukově nosný tón, který byl ozdobou při interpretaci zvláště lyrických pasáží. Doma i ve světě vznikla dlouhá řada jeho nahrávek s orchestry i ve spolupráci s dalšími instrumentalisty. Samozřejmě nejvíce jich pořídila zpočátku jen jediná domácí firma Supraphon. Zvukový archiv Josefa Suka je národním pokladem a díky mnoha reedicím je stále živý a pro dnešní dobu aktuální. Jeho součástí je kromě nahrávky slavných houslových koncertů i studiový záznam Brahmsova Dvojkoncertu, kterou Suk pořídil s francouzským violoncellistou Andrém Navarrou a Českou filharmonií s Karlem Ančerlem (1963). Oba dva umělci se s Brahmsem představili i na koncertu Pražského jara pod taktovkou Wolfganga Sawallische.

Po letech, v roce 1977, byl k interpretaci Brahmsova Dvojkoncertu pozván Josef Suk s významným rakouským violoncellistou Heinrichem Schiffem (1951–2016). Ten na přelomu 70. a 80. let v Praze koncertoval nejednou jako violoncellista a v roce 2004 rovněž jako dirigent. Rodák z Gmundenu (byl mimo jiné žákem Andrého Navarry) patřil k významným osobnostem světového formátu a jeho jméno figuruje na mnoha nahrávkách se světovými umělci a orchestry. Brahmsův Dvojkoncert hrál mnohokrát – s Josefem Sukem dle jeho slov nejméně dvacetkrát. V době provedení, z něhož nabízíme záznam, byli oba sólisté na vrcholu svých uměleckých sil a jejich výkon, jak se přesvědčujeme, byl vpravdě festivalový. Šlo o koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK pod taktovkou jeho tehdejšího šéfa Jiřího Bělohlávka (i o něm Schiff hovořil s velkou úctou). V druhé části tohoto večera zazněla Hindemithova symfonie Malíř Mathis.

Brahmsův Dvojkoncert (Koncert pro housle, violoncello a orchestr a moll) zaujímá v díle skladatele stejné místo jako kterákoliv z jeho čtyř velkých symfonií. Dokonce se v jeho případě okřídleně hovoří o Brahmsově „Páté symfonii“. Orchestr je sólistům naprosto rovnocenným partnerem a sólisté jsou jeho nedílnou součástí. Dílo vzniklo v roce 1888.

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK účinkuje s výjimkou Dvořákova koncertu na všech uváděných skladbách tohoto alba. Byl účasten na všech ročnících Pražského jara od jeho založení v roce 1946 a výčet jeho spoluúčinkujících slavných sólistů je stejně bohatý jako u České filharmonie. V roce 1974 vystoupil na Pražském jaru Maurice André (1933–2012). V tehdejším Československu byl tento světový trumpetista nesmírně oblíbený. Bylo to zvláště díky Milanu Munclingerovi, kterému se podařilo získat tohoto francouzského umělce pro první českou nahrávku Bachových Braniborských koncertů a společně s dalšími sólisty a ansámblu Ars rediviva vytvořit jednu z vůbec nejlepších nahrávek tohoto cyklu. Maurice André byl zpočátku samoukem, později svůj život zasvětil vedle své proslulé koncertní dráhy Pařížské konzervatoři, kterou vystudoval a jejímž byl později profesorem.

Pro své druhé vystoupení na Pražském jaru (první se uskutečnilo v roce 1971 s dirigentem Deanem Dixonem) zvolil jeden z nejpopulárnějších koncertů vůbec – Koncert pro trubku a orchestr Es dur Josepha Haydna. Vznikl v roce 1796 pro vynálezce novodobé trubky s ventily Antona Weidingera. V té době Haydnův kompoziční styl dozrál do naprosté dokonalosti, charakteristické formální přehlednosti a zvukové průzračnosti, potvrzující, že jednoduchost výpovědi a celkové sazby zaručuje partituře přesvědčivost pro posluchače všech dob.

Haydnův koncert zazněl v obklopení české hudby – s Voříškovou Symfonií D dur, s Deseti variacemi Iši Krejčího a symfonickou rapsodií Taras Bulba Leoše Janáčka. Koncert řídil světoznámý dirigent, častý host českých pódií sir Charles Mackerras.

S mimořádným ohlasem se setkávaly festivalové koncerty, na nichž účinkoval rumunský klavírista Radu Lupu (1945–2022). Poprvé to bylo v roce 1977, kdy vznikl snímek z našeho dvojalba. V témže roce uspořádal v Praze i svůj sólový recitál. V roce 1991 ho publikum přivítalo s Bamberskými symfoniky a Mozartovým Koncertem C dur KV 503. V roce 1998 přijel do Prahy s klavírními koncerty č. 1 Ludwiga van Beethovena a Johannesa Brahmse (tehdy s Orchestre de Paris) a v roce 2010 provedl s Rozhlasovými symfoniky koncert Schumannův. Už od svých vítězství v prestižních světových soutěžích udivoval světovou veřejnost včetně svých kolegů (pro některé byl přímo vzorem) svou obrovskou technikou a strhujícím výrazem, ideálním zvláště pro skladby pozdních klasiků a především romantiků. Jeho nahrávka všech Beethovenových koncertů se Zubinem Mehtou je dodnes považovaná za vzorovou. Leckteré vlastnosti a pověstné atributy jeho interpretací vypovídá i nahrávka z tohoto alba. Je i dobrou vizitkou rozhlasových symfoniků, které tehdy řídil Jesús López Cobos. Kromě Beethovena na koncertě zazněla Symfonie č. 2 Roberta Schumanna a večer otevřela skladba současného českého skladatele Josefa Ceremugy Hommage aux étudiants.

Svůj třetí klavírní koncert zkomponoval Beethoven v roce 1800 a znamená výrazný předěl nejen ve skladatelově klavírní tvorbě, ale přímo v jeho uměleckém vývoji. V té době měl za sebou premiéry první a druhé symfonie a také prvních dvou klavírních koncertů. Byl plně zapojen do vídeňského hudebního života a začínají vznikat jeho díla už plně novodobá, pro skladatele příznačná. Jedním z prvních je právě zde uváděná skladba.