Z komentáře Jiřího Štilce k původnímu albu 8110 0248 "Vlastimil Lejsek George Gershwin Koncert pro klavír a orchestr F dur, II. rapsódie pro klavír a orchestr" vydanému Pantonem v roce 1982 a nyní vycházejícímu v Supraphonu v původní podobě a sestavě poprvé digitálně:

…Gershwinova tvorba se realizovala v průsečíku dvou rozhodujících inspirativních sil: životní látky a obdivu k velkým zjevům hudby minulosti a současnosti. …
Gershwin byl obdarován výjimečným sluchem a skvělou pamětí. Byl vynikajícím pianistou. V patnácti letech se již živil jako reklamní klavírista, jenž zájemcům přehrával nové písně a skladby. Počal psát pro Broadway muzikály a revue. V roce 1919 zkomponoval Smyčcový kvartet, v němž se pokusil sjednotit „učenou hudbu“ s „hudbou ulice“. O tři léta později napsal jednoaktovou džezovou operu „Modrý pondělek“. To již o něm v tisku začaly probleskovat pochvalné glosy. 12. února 1924, za přítomnosti S.Rachmaninova, L.Stokowského, E. Blocha a I.Stravinského, předvedl svou Rhapsody in blue, for Jazz Band and Piano, „experiment v soudobé hudbě“. Úspěch byl triumfální. Byli i tací, kteří skladbě dali přednost před Stravinského Svěcením jara! Na objednávku „Symfonické společnosti“ v New Yorku Gershwin poté napsal CONCERTO IN F, v prvých skizzách nazvaný „New Yorský koncert“. Sám uvedl: „…koncert jsem zkomponoval v sonátové formě, ale…“. Tím chtěl říci, že jeho hudba žije a vyvíjí se vlastními zákony, vzdálenými staletým zvyklostem. Taková je prvá část, uvedená tympány, a založená na rytmické sktruktuře charlestonu. Hlavní téma se představí v klavíru. Je to melodie prosvětleného smutku s typickými znaky Gershwinova myšlení (synkopy, jemnost modulací, improvizace v rozvíjení), další myšlenka v houslích přináší poetizaci tohoto tance. Finále pak strhne extatickou apoteózou s kontrasty a prvky operetních hrdinů. II. část vytváří podle skladatelových slov „lyrickou atmosféru nocturna, podobnou náladě amerických blues, ale v čisté formě“. Z apostrofy lesního rohu se zrodí píseň v trumpetě noc sordino, tichá melodie, přirozená jako lidský dech. Ve středním díle z dálky zazní motiv v klavíru. Po kadenci se opakuje opět úvodní plocha v udivující kráse a citové účinnosti. Třetí část můžeme pokládat za útvar blízký slavnostnímu rondu. Je to lavina barev a rytmů, episod, vycházejících z materiálů předešlých vět. Grandiózně zní lyrické téma z I. části. Premiéra v Carnegie Hall 3.12.1925 vznítila nadšení….23. května 1931 G.Gershwin dokončil II. RAPSÓDII PRO KLAVÍR A ORCHESTR, již vlídně ocenil Arturo Toscanini. Její prvé provedení 2.ledna 1932 v Bostonu řídil S.Koussewitski. Dílo ovšem zdaleka nedosahuje svérázu a bezprostřednosti Rapsódie v modrém. Ohlas na ně také nebyl valný. Většina posluchačů a odborné veřejnosti vycítila, že autor se opakuje, že nepřišel s ničím novým. To ovšem nemění nic na skutečnosti, že George Gershwin je neodmyslitelný od tvářnosti hudebního umění 20. století. Kdosi o něm řekl, že byl princem, jenž vzal Popelku – jazz za ruku a otevřeně ji vyhlásil za princeznu, aby tak vyvolal údiv celého světa i běsnění Popelčiných závistivých sester. Žil velmi krátce. Miloval modř, „barvu všech barev“ (P.Picasso), podobně jako Jaroslav Ježek. Byl radostným člověkem, bytostí, jež neustále hledala smysl života i tvůrčí práce. Pronesl tuto pravdu: „Žije jen hudba, která je prodchnuta buď rysy všelidského umění nebo folklóru“.