Různí interpreti
Textempore. Písně s texty Ivo Fischera
Podobné tituly
Informace o albu
Komentář k původnímu albu 0 13 0593 Supraphonu z roku 1969:
Někdy na začátku roku 1956 připravovali pracovníci redakce zábavné hudby v pražském rozhlase lyrický jarní pořad pro májové vysílání. Chtěli v něm mít trochu poezie a pár nových písniček nebo spíše šansonů. Věděli, že o patro výš sedí v literárně-dramatické redakci kolega, který by mohl pro tento pořad napsat hezké, nevšední písňové texty. Věděli ovšem také, že onen kolega a přítel jménem Ivo Fischer má už sice za sebou několik překladů klasických operet, ale textařské práci že se dosud nevěnoval. (Naproti tomu se už od roku 1945 objevovaly v časopisech jeho povídky a verše, v roce 1947 mu vyšly villonovské Balady z konce katastrofy, později sbírka drobných básniček Dětem pro radost). Avšak právě proto, že chtěli texty poetické, nekonvenční, požádali o ně hudební redaktoři Ivo Fischera. Napsal ani ne texty, ale křehké lyrické verše. Z písní, které na ně tenkrát vznikly, se jedna dosud v rozhlase vysílá, dokonce už v třetím provedení. Je to šanson s milostným, jakoby šrámkovským textem - Když zpívá řeka.
To bylo Fischerovo první profesionální setkání se světem písniček, ale ještě ne opravdový začátek jeho textařské dráhy. Ta se rozběhla o něco později. Její počáteční kroky "duní kopyty stád" a voní dálkami Divokého západu. České texty na americké lidové a zlidovělé písně Zelené pláně, Jó, třešně zrály, Červená řeka, Žluté růže z Texasu udělaly málem z Iva Fischera specialistu na westerny. Navíc také písnička, kterou se v Praze ve studiu Supraphonu uvedl Václav Neckář, foxtrot Mojmíra Smékala s Fischerovým textem Ze soboty na neděli, je vlastně chlapeckou parafrází romantických dobrodružství ze světa cowboyů a Indiánů.
Naštěstí nezůstalo jenom při westernech, ačkoliv několik podobných textů napsal Fischer i později. Posluchači rozhlasu a přátelé písniček měli brzy příležitost poznat jeho textařské umění v celé šíři. Hned další Neckářův úspěch Bim bam z repertoáru Paula Anky - nás přivádí zcela jinam: do světa mladé lásky, která se svými radostmi, touhami i bolestmi bývá nejčastějším námětem tanečních písniček a jejiž různé tváře se objevují i ve Fischerově textařské práci.
A pak už následuje dlouhá řada textů, které Ivo Fischer během let napsal především pro populární pětku členů divadla Rokoko: Martu Kubišovou, Helenu Vondráčkovou, Waldemara Matušku, Karla Štědrého a Václava Neckáře. Jsou psány na domácí i cizí melodie a Ivo Fischer v nich prokazuje nejen jistotu textařského řemesla, smysl pro písňovou formu, sloh a charakter hudby, pestrost nálad a témat, nýbrž i - a to zvláště - vzácnou schopnost poetického obrazu, spojenou s vytříbeným jazykovým citem. Zná a miluje svou mateřštinu v celé její košatosti, nebojí se užít hovorové řeči stejně jako promluvit nejčistším spisovným jazykem. Kromě toho má naprostá většina jeho textů jednu další pozoruhodnou vlastnost: jsou psány s dokonalou znalostí interpretů, jsou jim psány tak říkajíc "do úst". Ivo Fischer myslí stejně mladě jako jeho mladý kamarád Vašek Neckář, cítí křehkou naivitu hlasu Helenky Vondráčkové, právě tak jako drsný a přitom plachý alt Marty Kubišové. Rozumí si výborně s vtipným Karlem Štědrým a našel spřízněnou duši, přítele a zasvěceného mluvčího svých citů i myšlenek, ve Waldemaru Matuškovi. Třeba podotknout, že tento vztah je oboustranný a že Matuška nikterak nepřáhání, prohlašuje-li na pódiu, že Ivo Fischer je jeho "osobní textař".
To všechno neznamená, že by se Fischer ve své činnosti omezoval jenom na těch pět interpretů z Rokoka. Zde je ovšem - také díky spolupráci s rozhlasovým tanečním orchestrem a jeho dirigentem, dlouholetým hudebním dramaturgem divadla Rokoko Josefem Vobrubou - hlavní pole Fischerovy textařské působnosti. Ze spousty dalších žádostí o texty od interpretů a souborů, stačí čas od času vyhovět jenom některým. Neboť má ještě jinou sféru zájmu - divadlo. Má rád divadelní a vůbec dramatické umění ve všech jeho formách. Nechme stranou jeho překlady klasických operetních libret, pomiňme i drobné literárně-dramatické práce v rozuhlase a uveďme tu aspoň hudební komedie a hry, na nichž Fischer spolupracoval jako autor písňových textů: Študáci a kantoři, Jak se vám líbí a Figarova svatba v libeňském Divadle S. K. Neumanna, Angličan na rožni a Dundo maroje v Brně a konečně Filosofská historie, která se z pražského Rokoka rozběhla i do několika dalších měst. A nezapomeňme přitom na jevištní pásmo, které napsal pro svého přítele, na recital 8 lásek Waldemara Matušky. Textaře tak vynikajícího nemohl si nevšimnout film. Fantom z Morrisvillu, Šíleně smutná princezna, Bylo čtvrt a bude půl - to jsou zatím filmy, do kterých přispěl Ivo Fischer svými písňovými texty.
Když před lety začal Fischer psát slova na americké lidové písně, vytýkali mu někteří jejich znalci, že se odchyluje od jejich původního obsahu. Dělá to, ovšem vědomě a záměrně. Vychází z toho, že ne každý námět, ne každá životní situace, jak se objevují v písničkách Divokého západu, jsou našemu posluchači blízké a pochopitelně bez komentáře; že každá písnička má svůj rytmus, svou zvukovou barvu, svůj hudební tvar - a to všechno musí text respektovat, má-li se dobře zpívat. A konečně se Ivo Fischer opírá o skutečnost, že píše pro živé provozování před českým obecenstvem a ne soubor veršovaných překladů pro knižní antologii. Ostatně texty samy jako např. Jó, třešně zrály, Už koníček pádí a jiné dávno prokázaly své oprávnění a svou životnost. Právě tak tam, kde původní obsah bylo možno přenést do českého znění, napsal Ivo Fischer verše pozoruhodné myšlenkové závažnosti (Krysař), upřímné citovosti (Sbohem, lásko), verše naplněné láskou k životu a k lidem (Růže kvetou dál) nebo dobrým rozmarem a vtipem (Písmena).
Texty k zahraničním písním jsou ovšem jenom částí Fischerovy práce. Za důležitější je třeba pokládat jeho velký podíl na původní tvorbě domácí, ať už jde o slova na hotové melodie nebo hlavně o verše určené ke zhudebnění. Člověk, který v roce 1956 váhavě vstupoval na nejistou a mnohdy zprofanovanou půdu textařské profese, patří už po několik let k jejím nejvýznačnějším a nejprovozovanějším představitelům u nás. Tím pozoruhodnější je, že rostoucí množství neznamená u Fischera ani v nejmenším pokles hodnoty. Naopak stále více přibývá textů, které splňují nejvyšší nároky a hovoří o věcech velmi závažných. Měl jsem, a doufám ještě budu mít - to štěstí zhudebnit mnoho textů Ivo Fischera. Jsou to verše, které muzikanta inspirují a přitom zavazují. Probouzejí hudební představivost a zároveň připoutávají hloubkou, půvabem a pravdivostí svých poetických obrazů, nedovolují sklouznout jenom po povrchu slov. A není vinou autorovou, že některé z nich - plody horkého léta roku šedesátého osmého - vyvolávají místo radostného rozechvění svíravý pocit u srdce, mrazení po těle a vláhu pod víčky. Právě nad těmito texty tím více vzpomínám na slova Vladimíra Dvořáka, kterými bez Fischerova vědomí a k jeho nelibosti několikrát uvedl v rozhlasových pořadech jeho texty, a cítím neodbytnou chuť napsat nikoliv textař Ivo Fischer, nýbrž Ivo Fischer - básník.
Zdeněk Petr
Diskuze k albu