Z komentáře Jaromíra Kříže k původnímu LP albu 8111 0233
Profesor pražské konzervatoře ZDENĚK KOŽINA (nar.1932) patří k našim nejlepším předním klavíristům. Pražskou konzervatoř absolvoval ve třídě Dr. Václava Holzknechta. Akademii múzických umění v Praze pod vedením profesora Františka Maxiána. Už v době svých studií reprezentoval české klavírní umění na významných mezinárodních soutěžích…Z jeho gramofonových nahrávek získala intepretace Koncertu pro klavír, housle a třináct dechových nástrojů od Albana Berga v roce 1968 pařížskou Grand prix de Disque Charles Cros. Důležitým mezníkem v jeho koncertní i pedagogické dráze bylo čtyřleté působení v Japonsku (1970-73 a 1978-79), kde vyučoval na Musashino Akadema Musicae a uskutečnil dlouhou řadu významných koncertních vystoupení. Reprezentuje stále pravidelně naše koncertní umění v zahraničí, častým hostem je zejména v Anglii, kde vystupuje jako sólista koncertů Royal Philharmonic Orchestra a London Philharmonic Orchestra. Vyučuje sólovému klavíru na pražské konzervatoři. V korespondenci FRYDERYKA CHOPINA (1810-1849) s jeho přítelem Titem Wojciechowským se dočteme v dopise z října 1829:“Zkomponoval jsem exercice, velký, en forme, jedním svým způsobem, až se uvidíme, zahraji ti ji…“. V následujícím dopise se zmiňuje o napsání dalších dvou takových „cvičení“. Tak se dozvídáme, že Chopin ve svých devatenácti letech začal pracovat na jednom ze svých nesmrtelných cyklů, dvanácti etudách op. 10 doplněných později dvanácti etudami op. 25. Na myšlenku psát si cvičení přišel pravděpodobně v průběhu pianistické práce na svých koncertech, aby si zpestřil nudu technického procvičování obtížných míst. Že mu zprvu šlo o „cvičení“, svědčí termín „exercice“ – vždyť název etuda znal z názvů děl Cramerových a Marie Szymanowské. Z původního záměru však Chopinovo umění záhy začalo vytvářet podivuhodné umělecké hodnoty. Jestliže první dvě z Etud op. 10 mají zřetelný záměr do hloubky procvičit určitý problém (i když jsou vysoce zajímavé po stránce zvukové), mají už další charakter svébytného uměleckého díla. Ještě zřetelněji se to jeví ve dvanácti etudách op. 25. Jsou-li Etudy op. 10 v technické problematice zřetelně formovány směrem k suverénnímu zvládnutí technických momentů obou Chopinových klavírních koncertů těží op. 25 už výlučně ze svobodné umělecké fantazie a bezprostřední tvůrčí inspirace. Chopin, který vyrůstal obklopen kultem virtuozity, jejíž vnější působivost byla často samoúčelná, vytvořil v Etudách cyklus nenapodobitelné básnické krásy…Obsah, který dokázal Chopin vložit do každé noty i hudební fráze byl podmíněn genialitou jeho osobnosti…Chopinovy etudy nepatří k dílům, na nichž by bylo možno se techniku naučit. Předpokládají hotového umělce, stojícího po technické stránce předem plně na výši úkolu, který jejich studiem pouze dále tříbí své výrazové schopnosti v maximálně technicky náročném partu.
Sonáta a moll č. 3 SERGEJE PROKOFJEVA (1891-1953) vznikla v roce 1917. Její název Ze starých sešitů naznačuje, že v ní jsou zpracovány skladatelovy hudební nápady z útlého mládí. Forma díla je jednovětá, shrnuje však v obvyklém sledu znaky několika sonátových vět. Hlavní téma je pro autora příznačné svým úderným spádem. Přímo navazující volná věta je prostoupena zvláštní cudnou, zdrženlivou, ale přitom citově hlubokou lyrikou. Mistrovské je i architektonické rozvržení díla, jehož témata postupují často souběžně v několika pásmech a ústí v obsahovou gradaci, kulminující v závěru. Nalezneme zde už takřka veškeré nové momenty, které Prokofjev přinesl do klavírní stylizace. KLEMENT SLAVICKÝ (nar. 1910), někdejší žák Josefa Suka v kompozici a Růženy Kurzové v klavíru, patří k významným českým skladatelům. Důvěrná znalost nástroje nezůstala bez vlivu na tvářnost jeho klavírní tvorby, v níž nalezneme řadu děl vysoce posluchačsky účinných. Burlesca, Intermezzo a Toccata komponovaná v roce 1947 je v repertoáru celé řady našich i zahraničních pianistů. Autor zde výrazně a zajímavě využívá zvukových i barevných možností klavíru. Zejména závěrečná Toccata, stavěná na technice bleskurychlého střídání úhozu obou rukou patří k nejbrilantnějším kompozicím poválečné české tvorby