Různí interpreti
Humor v hudbě staletí
Podobné tituly
Informace o albu
Z komentáře dr. Jaroslava Smolky k původnímu LP albu 11 0278 "Humor v hudbě staletí" vydanému Pantonem v roce 1971 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně v Supraphonu:
HUMOR V HUDBĚ STALETÍ - Hudební humor je pravděpodobně stár tak, jako hudba sama. Až do renesance však byl skoro vždycky vázán na literární předlohu a hudba jen dokreslovala to, o čem vypovídal zpívaný text. Teprve s rozvojem samostatné instrumentální hudby se vytvořila svébytná kvalita humoru, který působí bez prostřednictví slov, jen ryze hudebními prostředky. Nejprve to byly nesmělé zvukomalebné nápodoby (i v české hudební literatuře 16. století máme takový příklad ve skladbě Muteta kokodáč, zpodobující kvokání slepic), teprve později se setkáváme i s dalšími humornými postupy. Je zajímavé, že každé století a každá slohová epocha měly svůj zvláštní hudební humor. Tato přehlídka veselých skladeb různých staletí, která měla svou svébytnou instrumentální hudbu, je ta i přehlídkou různých hudebních slohů. 17. století mělo k humoru nejdál. Byla to doba tragických událostí třicetileté války, jež postihla skoro celou Evropu, a přísně dodržovaného barokního náboženského zanícení. Nicméně šlechta, jíž patřilo vše – a tedy i hudba – se bavila. Svědčí o tom KARNEVALOVÉ BALETY PAVLA JOSEFA VEJVANOVSKÉHO, komponované r. 1988 pro masopustní slavnosti v kroměřížském zámku. Je to humor noblesné, v němž vedle tanečních rytmů působí barvy klarin a šalmajů (dnes jejich party hrají trubky), střídané se smyčci a cembalem, zvláštní ušlechtilosti a graciéznosti. 18. století je zastoupeno humorným dílem typicky klasickým, HUDEBNÍM ŽERTEM WOLFGANGA AMADEA MOZARTA, K.s. 522. Je to skladba pro dva lesní rohy a smyčcové kvartet, jemuž dal skladatel podtitul Sextet vesnických muzikantů. Vnější forma je typicky klasická. Střídají se věty v běžném pořádku sonáty nebo serenády; vstupné Allegro, taneční menuet, volné Adagio cantabile a závěrečné Presto; v každé větě se tak setkáváme s některými momenty, které působí humorně právě tím, jak se vymykají z hranic dobového klasického slohu….Ironií osudu se stalo, že o půldruhého století později čerpali představitelé hudebního neoklasicismu právě z toho, co zde Mozart tak geniálně předjímá: neobvyklou, souzvukově vyostřenou harmonii a melodiku, vystupující z hranic tradiční tonality, spojili s klasickou formou. 19. století zastupuje na této desce jedna z nejkomičtějších skladeb BEDŘICHA SMETANY, ouvertura ke hře Matěje Kopeckého DOKTOR FAUST. Skladatel dílo napsal u příležitosti silvestrovské zábavy v právě založené Umělecké besedě na konci roku 1862, na níž tuto humornou loutkovou hru hráli živí herci, napodobující strnulé pohyby loutek. Smetana začal ouverturu vážně: po vstupních dramatických akordech se rozvíjí ve smyčcových nástrojích nejpřísnější hudební forma, fuga. Smetana si dokonce téma vypůjčil z „nejučenější“ skladby hudební historie, z Bachova Umění fugy. Charakterizoval tak vážnost a moudrost této postavy. Záhy však dojde k prudké změně. Ozve se andělský „hlas z pravé strany“ v klavíru a ďábelský „hlas z levé strany“ v pozounu a Bachova melodie se jednoduchou variační změnou promění v polku, blízkou tehdy populární lidové melodii Sil jsem proso na souvrati. Z celého ďábelského příběhu učeného Fausta tedy nakonec zůstává notná legrace.
Z hudby 20. století máme na této desce dva příklady. Humor začátku století reprezentuje RAG-TIME IGORA STRAVINSKÉHO z roku 1918. Je to jedna z prvních evropských skladeb, inspirovaných jazzovými rytmy. Stravinskij zvolil zvláštní, nejjazovou instrumentaci: vedle běžných nástrojů symfonického orchestru a bicích tu svěřil podstatnou úlohu cimbálu. Dovedl však tento nástroj napsat tak, že připomíná charakteristický zvuk hospodských klavírů, a dostal se tak velmi rafinovaně do zvukové blízkosti původních amerických předloh. V pouhých pěti minutách tu dokázal předpovědět mnohé z toho, co později bylo tak populární v jazzových inspiracích dalších skladatelů včetně Gershwina.
DIVERTISEMENT pro harfu, klavír a komorní soubor je skladba výjimečná hned z několika důvodů. Je to dílo kolektivní, jež napsal „brněnský autorský team“ (Alois Piňos, Arnošt Parsch, Rudolf Růžička, Miloš Štědroň) roku 1968. Jako základ použili autoři původní Diveretissementy náměšťského hraběte K.W.J.Haugwitze (1797-1874), psané pro sólovou harfu nebo klavír. Ty jsou zde obklopeny „novou hudbou“, např. konfrontovány s timbrovými bloky, doprovázeny hrou aleatorních modelů, opředeny dvanáctitónovými řadami a přerývány clustery. Dílo je navíc okořeněno citáty…a banálními pseudohaugwitzovskými prvky. Kolážovitým spojením „nenáležitých prvků“ a vážným použitím „nevážných“ nástrojů (hřmění, větrník, flexaton) vznikají humorné situace. Ironizována je jak „stará“ tak „nová“ hudba, zároveň však je patrno, že autoři mají starou i novou hudbu rádi a snaží se sympatii a úsměv vzbudit i u posluchačů.
Diskuze k albu