Různí interpreti
Hindemith: Sonáty
Podobné tituly
Informace o albu
Komentář Jaroslava Holečka k původnímu LP albu 1111 3368 "Hindemith Sonáty pro různé smyčcové nástroje a klavír, pro violoncello" vydanému v Supraphonu v roce 1984 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
V roce 1922, kdy vznikla čtveřice sonát op. 25, bylo Paulu Hindemithovi (1895-1963) teprve 27 let. Co však tento mladý muž již dokázal! Ve dvaceti letech byl koncertním mistrem opery ve Frankfurtu nad Mohanem – pro jiného by to byl triumf úspěšného celoživotního úsilí. Dva roky prožil jako voják na frontě, ale i zde držel častěji v rukou housle nežli zbraň a po skončení 1. světové války se pustil do komponování s elánem, který bral dech. Na prvním festivalu moderní komorní hudby v Donaueschingen byl 1. srpna 1921 proveden jeho 2. smyčcový kvartet op. 16 a Hindemithovo jméno se rázem stalo slavným po celém hudebním světě. Tvořil nesmírně lehce; nemusel čekat na inspiraci, stačil mu notový papír a pero – a „hudební vize“, jak sám nazýval okamžik, v němž se mu náhle v mysli zjevila celá podoba budoucí skladby. Ostatní již bylo jen věcí kompoziční techniky a tu ovládal mistrovsky. Kategoricky se distancoval od dědictví romantismu i od zvukové nádhery děl Richarda Strausse, vymýtil sentiment a nahradil jej rytmicky pregnantním rytmem a velmi volně pojatou, leč důmyslnou polyfonií. Okázale vyzvedával ve svých skladbách drsné disonance a provokoval pohrdavým postojem ke všemu tradičnímu. Přesto však je výrazové spektrum jeho hudby neobyčejně široké a zasahuje až do poloh lyricky meditativních – vše je však vždy sevřeno v přísně logicky vyváženou formální strukturu a vybroušenou jako drahokam. Ze čtyř sonát op. 25 se sonáta pro sólovou violu (č. 1) objevila na desce Supraphon již v roce 1976 společně se třemi dalšími violovými sonátami. V té době byl Sonáta pro violu a klavír (op. 25 č. 4) ještě v rukopise a vyšla tiskem v rámci souborného vydání díla Paula Hindemitha teprve v roce 1977. Na naší desce je nahrána vůbec poprvé jako pokračování edičního záměru reprezentativních nahrávek všech Hindemithových skladeb pro violu. Posledním krokem v tomto směru bude snímek posledních dvou – dosud tiskem nevydaných – sonát. Hindemith byl i vynikající virtuos na violu d´amour a pro svá koncertní vystoupení si sám napsal několik skladeb, jež patří k nejkrásnějším v moderním repertoáru tohoto znovu vzkříšeného nástroje. Malá sonáta op. 25 č. 2 je uhnětena ze stejného těsta jako předcházející sonátová violová, je jen formálně sevřenější a výrazový kontrast jednotlivých vět je ještě nápadnější. Sonáta pro sólové violoncello op. 25 č. 3 se v živém koncertním repertoáru objevuje pro své značné technické i výrazové obtíže jen zcela výjimečně. Podobně jako v sonátě pro sólovou violu dokázal skladatel i zde vytěžit maximum ze souhry pouhých čtyř strun a vytvořil dílo posluchačsky i interpretačně sice náročné, ale působivé svými náladovými proměnami i hudebními plochami, které ukazují, že jeho tvůrce byl vzdor pózám, do nichž se někdy rád před veřejností stylizoval, zdravě cítící, plnokrevný muzikant. Sonáta pro kontrabas a klavír vznikla v závěrečném období tvůrčí činnost Paula Hindemitha, v té době již občana USA, profesora hudební teorie na univerzitě v Yale a autora dlouhé řady děl scénických, orchestrálních i komorních. S důkladností jemu vlastní komponoval sonáty pro všechny nástroje orchestru, až došlo v roce 1949 i na kontrabas. Proměna, kterou prodělala Hindemithova hudební řeč od roku 1922 je patrná na první poslech, ale stejně nápadné jsou i konstantní rysy jeho autorského rukopisu: bohatství nápadů, virtuozita kompoziční práce a neomylný cit pro výrazové i technické možnosti nástroje.
Diskuze k albu