Poměrně výjimečným zjevem na poli české populární hudby byla šansoniérka Míla Spazierová-Hezká, která v letech 1937 - 1951 natočila na gramodesky značek Esta a Ultraphon více než čtyři desítky především zádumčivých šansonů a romancí z pera známých skladatelů J. Srnky, J. Seidela či J. Kalába, z nichž některé si sama otextovala. V několika českých filmech zpívala, hrála a někdy také dabovala zpěvní projev předních českých hereček - nejznámějším případem jsou dvě hlavní melodie z filmu Noční motýl s Hanou Vítovou v hlavní roli, v němž z plátna ve skutečnosti zaznívá Spazierové zastřený alt.
Míla Spazierová-Hezká (*1901), dívčím jménem Milada Hezká, se narodila v Českých Budějovicích. Od mládí ji přitahoval svět umění - studovala zpěv, pokoušela se kreslit a vábilo ji Jihočeské divadlo, jehož herce okouzlovala svou sečtělostí a půvabem. Výtvarné nadání ji přivedlo na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu, kde vystudovala obor krajkářství. Již jako výtvarná umělkyně se vrátila do rodného města, kde jí maminka pomohla zařídit obchod s uměleckými předměty. V Českých Budějovicích také prožila svou první, osudovou lásku, která ovšem měla smutný konec: její milý tragicky zemřel. Mladá dívka se uzavřela do sebe a po celý zbytek svého relativně krátkého života pak trpěla pocitem nenaplnění a hořkosti.
V polovině třicátých let se Spazierová vrátila do Prahy, kde se živila výrobou uměleckých předmětů, malovala a vyšívala. V roce 1937 ji pro gramofonovou firmu Ultraphon objevil skladatel a kapelník R. A. Dvorský - první písní, kterou pro tuto firmu natočila, byla zádumčivá balada Píseň zapadáku aneb Máňa (Tak to vidíš, Máňo, přece jsme tě lízli…). Přirozená hudebnost ze Spazierové učinila naši nejlepší zpěvačku šansonů. Od tehdejší běžné produkce populárních písní se šansony v jejím osobitém podání odlišovaly hlavně melancholickými až existenciálně laděnými texty. Od roku 1940 nahrávala gramodesky též pro gramofonovou firmu Esta, která pro ni dokonce zavedla zvláštní řadu gramodesek "Moderní český chanson". Spazierová tuto sérii naplnila nahrávkami balad a romancí s texty mj. Eduarda Basse, Josefa Kainara či K. M. Walló, ale i několika zhudebněnými básněmi ze sbírek "Zpěvy staré Činy" a "Zpěvy sladké Francie".
Orchestrální doprovod obstarávaly Spazierové hlavně soubory R. A. Dvorského a Jaroslava Maliny, v jednom případě i orchestr Emila Ludvíka. Na klavír ji nejčastěji doprovázelo duo Oldřich Letfus - Jan Kaláb, dále pak Jiří Šust či německý skladatel a pianista Peter Kreuder s malým komorním souborem.
Tři poslední nahrávky Míly Spazierové-Hezké vyšly v roce 1951 na etiketě Supraphon. Za doprovodu elektrofonických varhan Oty Čermáka nazpívala waltz Jaroslava Ježka na slova dvojice V+W Když jsem kytici vázala, pro druhý snímek posloužila Janem Seidlem zhudebněná báseň španělského básníka Federika Garcii Lorky Lola v překladu Ilji Barta. Třetí snímkem pak byla smutná píseň Až umru, můj miláčku, opět J. Seidlem zhudebněná teskná báseň anglické básnířky Christine G. Rossettiové v upraveném překladu J. V. Sládka. V tého písni jakoby zpěvačka - mimochodem celý život trpící vrozenou srdeční vadou - anticipovala svůj osud. Zemřela v červenci roku 1953 v Českých Budějovicích po návratu z koncertu v Českém Krumlově na srdeční slabost.
Jako přídavky byly na závěr našeho výběru písní a šansonů v podání této výjimečné interpretky, jejíž významný přínos k historii české populární hudby stále ještě čeká na odpovídající zhodnocení, zařazeny dvě doposud nepublikované písně, jejichž nahrávky byly nalezeny na nedatovaných rozhlasových fóliích. Autor či autoři hudby nejsou známi, identifikovat nelze ani klavíristu provázejícího Spazierové zpěv. První je píseň na téma zmařeného mateřství Nezrozené dítě, kterou otextovala herečka Olga Scheinpflugová. Druhou je narativní šanson Interview s vlastním textem Spazierové, která v něm nepochybně reflektuje vlastní problémy s tehdejšími plytkými bulvárními médii.
Vybral, sestavil a komentář napsal producent řady Historie psaná šelakem Gabriel Gössel