František Pospíšil, Zdeněk Hnát
Roussel: II. Sonáta pro housle klavír - Martinů: III. Sonáta pro housle a klavír
Podobné tituly
Informace o albu
Z komentáře Jana Šmolíka k původnímu LP albu 8111 002* "Bohuslav Martinů III. Sonáta pro housle a klavír – Albert Roussel 2. sonáta pro housle a klavír" vydanému Pantonem v roce 1979 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
ALBERT ROUSSEL (1869-1937) vyšel původně z novoromantického hudebního cítění, blízkého okruhu žáků d´Indyho, u něhož sám studoval. Charakterizovat Rousselovu tvorbu jedním stylovým přívlastkem nelze, i když celé jeho dílo má pevnou vnitřní kontinuitu a vždy nese jasnou a osobitou pečeť rukopisu svého tvůrce. Byl výrazným představitelem impresionismu, vnesl však do jeho vyjadřování pevný formální řád. Právě proto, že většina Rousselových skladeb má přehlednou a precizní formu, můžeme hovořit často i o neoklasických prvcích. Navíc v posledním svém tvůrčím údobí klade autor důraz na lidovost…Poměrně bohatá tvorba tohoto autora zasahuje do všech hudebních oblastí. Kromě symfonií a ostatních orchestrálních skladeb napsal i klavírní koncert a Concertino pro violoncello, díla hudebně dramatická, vokální atd. V souvislosti s jeho komorní tvorbou bývá na prvém místě uváděna právě II. SONÁTA PRO HOUSLE A KLAVÍR (1924), která je považována za reprezentativní i vrcholné dílo svého autora nejen v oblasti komorní…přináší hudbu melodicky bohatou, výrazově náročnou, poskytuje sólistovi možnost osobitého uplatnění barevných instrumentálních valérů.
BOHUSLAV MARTINŮ (1890-1959) zanechal po sobě dílo zcela mimořádné jak svým rozsahem, tak obsahem. Jeho zralou tvorbu výrazně ovlivnila hudba Pařížské Šestky, neoklasicismus, ale jazz a dokázal do svého hudebního výraziva vstřebat, uvážlivě a osobitě přetavit vše, co nabízela hudební moderna prvé poloviny XX. století. Vytvořil si hudební jazyk vlastní a zhruba na sklonku třicátých let už byl umělcem tak výrazným a neopakovatelným, že posluchači poznávali jeho hudbu již po několika taktech. Žil v cizině a čím déle byl mimo svou vlast, tím častěji a výrazněji pronikaly do jeho hudby reminiscence a názvuky na domov. Ve dvacátých a třicátých letech vysledujeme v jeho tvorbě úseky, kdy dokázal doslova chrlit skladby (zvlášť komorní) s udivující, přímo mozartovskou bravurou a suverénností. Léta druhé světové války prožíval v cizině, vzdálen válečné katastrofě, ale jeho citlivou uměleckou duši neustále vzrušoval a inspiroval boj vlastního národa proti hitlerovskému teroru. Své obavy i naděje vyjádřil nejednou i hudebně. Nemusíme přitom jmenovat jenom Polní mši (1939) a Památník Lidicím (1943) v celé řadě skladeb i bez programového záměru se odráží válečné události a umělecké reakce na ně. To platí také o III. SONÁTĚ PRO HOUSLE A KLAVÍR z roku 1944…Vznikla v těsné souvislosti s III. symfonií a nese pečeť vrcholného a vyzrálého umění svého autora…
Houslista FRANTIŠEK POSPÍŠIL a klavírista ZDENĚK HNÁT jsou dva výrazní instrumentalisté, kteří přicházejí před své publikum vždy s rozmyslným a perfektně zvládnutým hudebním tvarem. Oba jsou sólisty a na jejich vystoupení – ke škodě věci nepříliš častá – publikum čeká, protože ví, že přinesou osobitou kvalitu. Jsou však typově rozdílní. Snad právě proto se už před léty oba rozhodli hrát spolu. Pospíšilův smysl pro barevnost, poetičnost a výrazové ozvláštnění drobnokresby dokonale spojuje s Hnátovou vůlí po dokonalém řáduj, s jeho smyslem pro tektoniku a beethovenovsky velké koncepce.
Diskuze k albu