Dvořákův komorní orchestr, Libor Pešek, Jiří Seidl
Hummel, Vaňhal: Koncerty pro fagot a orchestr
Podobné tituly
-
Shizuka Ishikawa, Dvořákův komorní orchestr, Libor Pešek
-
Dvořákův komorní orchestr/Vladimír Válek
-
František Pošta, Lubomír Malý, Dvořákův komorní orchestr, František Vajnar
-
Ivan Klánský, Dvořákův komorní orchestr, Vladimír Válek
-
Jiří Válek, Dvořákův komorní orchestr, Vladimír Válek
-
Dvořákův komorní orchestr, Libor Pešek
Informace o albu
Z komentáře Olgy Zuckerové k původnímu LP albu 8111 0027 "Ján Nepomuk Hummel, Jan Křtitel Vaňhal Koncerty pro fagot a orchestr" vydanému Pantonem v roce 1984 a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně:
Ještě v 80. letech 18. století býval fagot zařazován mezi tzv. „Schatteninstrumente“ – nástroje spíše doplňující barvu ansámblu než schopné samostatného výrazu. Avšak vlna nastupujícího romantismu s novými barevnými požadavky na sólistický instrumentář i Velká francouzská revoluce, v jejímž důsledku bylo rozpuštěno mnoho šlechtických kapel a „harmonií“, způsobily rozšíření kultu virtuozity i na oblast dříve méně frekventovaných nástrojů. V této době vyrůstal JÁN NEPOMUK HUMMEL (1778 Bratislava – 1837 Výmar), jeden z nejslavnějších pianistů Evropy. V dětství žák Mozartův, Albrechtsbergerův a Salieriho, podnikal od desátého roku koncertní cesty. 1804-11 byl v Eisenstadtu kapelníkem u Esterházyů, poté (do r. 1816) působil ve Vídni jako učitel klavíru. Kapelnické místo ve Stuttgartu od r. 1816, které jej neuspokojovalo, vystřídal roku 1819 místem velkovévodského kapelníka ve Výmaru, kde měl možnosti každoročních delších turné po Evropě a kde zůstal až do smrti. Těžiště Hummelova díla je bezesporu v klavírní oblasti, kde je také nejlépe patrna souvislá vývojová linie od klasicizujících děl salonního zaměření k závažným kreacím pozdější éry, kdy skladatel ve svých sonátách a koncertech směřuje k výrazu pozdního romantismu…Jeho fagotový koncert je typickým dílem velkoměstského virtuózního stylu, ovládajícího pódia metropolí – Paříže, Vídně, Londýna – v prvé třetině 19. století. Dílo klasického tvaru, na některých místech s weberovsky romantizujícími názvuky, není po kompoziční stránce příliš komplikované. Klade však na hráče maximalistické požadavky a v duchu tehdejších koncertních zvyklostí jej nutí hrát na samém pokraji interpretačních možností…
JAN KŘTITEL VAŇHAL (1739 Nechanice,vých.Čechy – 1813 Vídeň) pocházel z nevolnické rodiny. V mládí, kdy působil jako varhaník, poznal barokní tradice českého venkova. Záhy ovládl hru na několik nástrojů (klavír, viola, housle, flétna, violoncello). Mecenášství aristokratů a honoráře z prvních skladeb umožnily mu vykoupení z nevolnictví, pobyt v Itálii (2 roky) a přesídlení do Vídně, kde strávil většinu života jako vyhledávaný učitel, skladatel a komorní hráč. Rozsah jeho díla je neobyčejně velký – přes sto symfonií, kolem sta kvartet, množství duchovních skladeb, komorní hudby a klavírních děl, jejichž instruktivní hodnoty jsou dodnes vysoko ceněny. Vaňhalovy skladby jsou kvalitativně dost různorodé, k nejlepším patří komorní díla a koncertantní skladby, uplatňující jeho neomylný cit pro optimální využití jednotlivých nástrojů. To je také případ jeho fagotového koncertu, jenž vyniká mj. i nekonvenčním řešením I. věty…I když je sólistický part náročný, je jeho zjevným prvořadým účelem potěšit hráče i publikum, nikoli ohromovat. Jadrnost, srozumitelnost a lidová spontánnost, jež jsou charakteristickými znaky Vaňhalovy tvorby, nechybějí ani v tomto díle...
Diskuze k albu