Různí interpreti
Písničky ze hry Dr. Johann Faust
Podobné tituly
Informace o albu
Komentář Jana Koláře k původnímu EP albu 8113 0181 "Orchestr divadla Semafor Písničky ze hry Dr. Johann Faust" vydanému v Pantonu v roce 1985 a nyní vycházejícímu v Supraphonu v původní podobě poprvé digitálně:
Bude-li v budoucnu kterýkoliv muzikolog či divadelní vědec zabývat se Semaforem, jistě nepomine tři inscenace, jež mají pro vývoj pražského populárního divadla význam mezníku:
Jonáš a tingl tangl (1962), Kytice (1972) a Dr. Johann Faust Karlovo nám. 40, Praha II (1982). Faustovský příběh je, zdá se, Jiřímu Suchému celoživotním tématem - viz Faust, Markétka, služka a já ještě v Divadle Na zábradlí a rozsáhlá faustiáda v Benefici - ale nejúplněji, a možná s definitivní platností, se s ním vyrovnává až na potřetí. Ve třetí variaci na faustovské téma se nejprve setkáváme s dobromyslným, naivním Faustem - jakoby z kočovného loutkového divadla - který, nespokojen se svým údělem, požádá o přenos do ideálních časů. To, že se ocitá na sklonu 2. světové války, na večírku demoralizovaných německých filmařů v pražském hotelu Alcron, je možná náhoda a možná "ďáblův" žert. Ale buď jak buď, Faust (Jiří Suchý) se dokáže okolnostem okamžitě přizpůsobit. Stává se z něho dehumanizovaný "moderní" člověk, jenž lásku vyznává v chemických vzorcích a který se v zájmu osobního bezpečí neváhá vydávat třeba za velkouzenáře. Stejně však neujde střetu s fanatickým šmelinářem, trochu vlastencem, Vágnerem (Svatopluk Beneš) a skriptkou Markétou (Jitka Molavcová), která ho nakonec ve Faustově pražském domě, za děsivých explozí leteckých pum, zahubí. Stručný nástin děje nemůže samozřejmě postihnout komplikovanou strukturu (dějotvorné prvky tvoří i veršované monology), celkový obsah, étos a především humor inscenace není vlastně ani tolik důležitý. Podstatné je, že Dr. Johann Faust přináší tresť starých semaforských hodnot, rozvíjených ovšem v nových souvislostech uměleckých a společenských. A že je v posledním semaforském desetiletí stylově nejvyrovnanějším představením po stránce herecké, režijní (Jiří Menzel) i hudební. Ferdinand Havlík pro ně napsal hudbu nejen divadelně funkční, ale i písničky, které jsou velmi dobře uzpůsobeny k samostatnému životu. Náš výběr z nich zachycuje ty nejzdařilejší, jež v pomyslném žebříčku písní, vzniklých na půdě Semaforu, zaujímají místo nikoli nevýznamné. Na gramofonovou nahrávku jsou přeneseny v podobě, v níž znějí v divadle: za doprovodu pian, kvartetu, či kvintetu, v jednoduchých aranžmá, evokujících dobový zvuk protektorátního swingu. Výjimkou je zkrácená verze popěvku Chodíme světem s dobrou náladou, který záměrně "banálním" textem, hudbou s citacemi a muzikantským zpěvem z nadhledu představuje ukázku vždy přítomné semaforské úsměvné parodie - tentokrát na legendární Lišáky.
Diskuze k albu