Pražští madrigalisté, Jaroslav Krček
Staré české lidové písně
Podobné tituly
-
Jaroslav Vodrážka, Pražští madrigalisté (Noví pěvci madrigalů a komorní hudby), Miroslav Venhoda
-
Pražští madrigalisté, Miroslav Venhoda
-
Bambini di Praga, Bohumil Kulínský ml., Pražští madrigalisté, Miroslav Venhoda
-
Pražští madrigalisté (Noví pěvci madrigalů a komorní hudby)
-
Pražští madrigalisté, Musica Antiqua Vídeň, Miroslav Venhoda
-
Pražští madrigalisté (Noví pěvci madrigalů a komorní hudby)
Informace o albu
Z komentáře Pavla Jurkoviče k původnímu LP albu 1 17 1278 "Staré české lidové písně" vydanému Supraphonem v roce 1972 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně.
Lidová píseň v našem světě už vstoupila do historie. Mezi zasvěcenými se o ni vedou spory jako o hudbu dávných staletí: je ten či onen nástroj vhodný, není toto harmonické řešení příliš násilné, není interpretace romantická, nezabíjejí puristické snahy možnost prodloužit lidové písni život jen na čas zmrazený? Je už jenom málo příležitosti zastihnout lidovou hudbu v jejím prostředí, byť ve stavu úpadkovém, ale ještě v kontinuitě s autentickým lidovým projevem. A tak sahají upravovatelé do poměrně bohatých sbírek lidových písní a tanců a každý po svém vybírá a upravuje. To je ten nový život lidové hudby, která tu v jiné rovině sdílí svůj odvěký osud: je vydána na milost a nemilost tomu, kdo se jí ujme. Naše rozhlasové stanice mají nespornou zásluhu na tom, že se tento nejtypičtější národní projev připomíná, i když často v pojetích, která jsou předmětem sváru. Ale právě tyto rozpory, které trochu připomínají tvrdohlavé lidové muzikanty, lpící na svém způsobu zdobení, harmonizace, na nástrojovém obsazení, na jistém tvoření tónu, přinášejí tomuto novému životu folklóru také užitek. V této soutěži se pak totiž dostávají ke slovu i písně dávno zapomenuté, do té chvíle nezajímavé. Je typické pro naši dobu, že sahá hlouběji do historie, že si oblíbila dávno zapomenuté, do té chvíle nezajímavé. Je typické pro naši dobu, že sahá hlouběji do historie, že si oblíbila písně starší vrstvy, nezávislé ještě na poměrně bohatém instrumentálním doprovodu. Promlouvají svou melodií, podpořenou často jen prodlevou. Takové písně si nevynucují posluchače, chtějí být zpívány v soukromí, ať už jedním osiřelým hlasem nebo v malé skupině, která si muzicíruje pro sebe. Jednoduchost doprovodu dává více prostoru slovu, které se často pro různé účely od melodie uměle odděluje, ztrácejíc tím nový díl své síly. Právě v onom spojení slova s hudbou, která svou pevnou stavbou, pro českou píseň tak typickou, svírá lyrický či epický příběh do svého toku, je vidět onen lidový tvůrčí princip, který pěkně vyjádřil K.J.Erben: „Slovo podává slovo, myšlenka myšlenku, a způsob života národního přivádí obrazy.“
Morava a Slovensko jsou na starobylé písně velmi bohaté. Těsnější spojitost hudby a slova tu vytvořila podivuhodné melodické útvary, které můžeme dodnes slýchat. V Čechách se dosud věnovalo takovým písním málo pozoruhodné melodické útvary, které můžeme dodnes slýchat…
Jaroslav Krček vybíral pro nahrávku s Pražskými madrigalisty především ze sbírek Erbenových a Holasových, které zaznamenávají ty nejstarší varianty. Tak se na této desce ocitají písně ve starých tóninách jako např. v dorské (Přes ten les, Což tak těm Zálinskejm, Proč kalino), prostředky nejzazší jednoduchosti řešené výpravné písně (Pase ovčák ovce, Žalo děvče, Babisnký), jimž sluší motorický doprovod, který nezakrývá plynoucí příběh, nebo zas „choďácké“ písně bez doprovodu. Zvláštní atmosféru dávají těmto písním staré nástroje: křivé rohy, zobcové flétny, fidula, trumšajt, moldánky, lidová harfa, dudy, řada nástrojů bicích, mezi nimi vozembouch, ale také cimbálek, který byl kdysi i v Čechách doma…Jestliže je lidová píseň i pramenem poznání povahy toho kterého národa, pak nechť je tento snímek i paprskem, který na známý obraz vrhá nové světlo.
Diskuze k albu