Moravská filharmonie Olomouc, Vít Micka, Jaromír Nohejl
Moravská filharmonie
Upozornění: Zvýrazněny jsou skladby, na kterých se podílel umělec Josef Růžička. ×
Podobné tituly
Informace o albu
Z komentáře dr. Jana Fukače k původnímu LP albu 8110 0028 „Moravská filharmonie Olomouc“ vydanému Pantonem v roce 1979 a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně:
Středomoravské město Olomouc si získalo pověst významného hudebního a posléze i operního centra již v minulosti, avšak na vznik profesionálního symfonického tělesa čekalo až do slavných květnových dnů roku 1945, kdy před publikum předstoupil se smetanovským programem Městský symfonický orchestr s dirigentem D.Doubkem. V září téhož roku se těleso zaštítilo umělecky závazným názvem Moravská filharmonie Olomouc, statutu státního symfonického orchestru pak nabylo v roce 1952. To si již orchestr, řízený velkým českým dirigentem F.Stupkou, vydobyl uznání publika i kritiky jako jeden z nejdůslednějších šiřitelů soudobého českého a světového umění. ..V roce 1960 se pak do čela kolektivu postavil dnešní šéfdirigent J.Nohejl, po jehož boku pracuje od roku 1967 V.Micka. J.Nohejl představuje v kontextu hudebního života naší země zralou dirigentskou osobnost. Jeho kreace upoutávají především dramatickým smyslem pro stavbu rozlehlých hudebních děl, vzácným darem přesvědčivě prezentovat nové skladby soudobé naší a světové hudby i systematickou prací v čele tělesa. Je umělcem temperamentní hudebnost, bohaté fantazie, přesnosti a schopnosti postihnout sloh prováděného díla…Vít Micka ukončil dirigování u V.Smetáčka a A.Klímy na AMU v Praze. Absolvoval též mistrovský kurs u Arvida Jansonse ve Výmaru. Působil v opeře ND v Praze a současně studoval kompozici na AMU u V.Dobiáše. Jako dirigent Moravské filharmonie Olomouc působí od r. 1968. Moravská filharmonie Olomouc vytvořila vlastní pracovní styl. Rozvinula širokou spolupráci se sborovými tělesy i významnými sólisty, hostovala v Polsku, NDR, Maďarsku, Rumunsku, Itálii a SR a její výkony v oblasti intepretace soudobé hudby byly zaznamenány na deskách Supraphonu a Pantonu. Nikoliv náhodou je hudbě 20. století věnována i prvá profilová deska tělesa.
Početné, co do formové i žánrové diferencovanosti giganticky rozeklané orchestrální dílo BOHUSLAVA MARTIN Ů (1890-1959) vykazuje jedinečně pevnou vývojovou logiku. Na přelomu od dominujícího symfonického principu k éře pozdních fantazií vzniká dílo, jehož podivuhodný tvar i titul mnoho napovídají o smyslu autorových výbojů. Je jisté, že třívětý útvar není obvyklou symfonií. Věty defilují jako skutečná fantazie a potvrzují tak případnost původního pojmenování celku (Symfonické fantazie). Při kompozici (dílo započalo 1951, dokončeno v New Yorku v dubnu 1953, o málo později v Paříži provedeny definitivní korekce) hrála snad určitou roli i touha napsat jakousi novou „fantastickou symfonii“. VI. symfonie je věnována Ch.Munchovi pro 75. výročí Bostonského symfonického orchestru, který skladbu poprvé uvedl (1955). Podle vlastních slov myslel Martinů při kompozici právě na Munchův dirigentský typ, na plastické gesto zvládající zvukovou masu. Skladatel tu vyjadřuje vztah soudobého tvůrce k světu a člověku, vzdává hold imaginaci, pronikající do nezmapovaných sfér skutečnosti a nastoluje novou souhru spontaneity a organizující tvůrčí myšlenky.
Mladší současník B.Martinů, IŠA KREJČÍ (1904-1968), vyšel z kultivovaného prostředí rodiny významného filozofa. Základy skladebné disciplíny v přísné škole V.Nováka, avšak směrodatnější bylo pro něj sepětí s českou avantgardou. Krejčí patří k průkopníkům novoklasických tendencí v české hudbě, které ovšem obohacuje impulsy čerpanými ze zdrojů české písňovosti. Jendou z forem, v nichž se poetika folklórních vzorů spájí s klasický řádem, jsou mu i variace. Již roku 1946 píše 20 variací na vlastní téma v duchu národní písně a v letech 1951-1952 reaguje 14 variacemi na píseň Dobrú noc na tragickou smrt své choti (odtud podtitul Nénie za zesnulou choť). Zárodkem byla kvartetní instrumentace písně Dobrú noc, má milá, dobrú noc, snaha vyrovnat se s tragickým zážitkem našla pak výraz ve velkolepém orchestrálním díle, kde prosté téma mnohostranným tempovým, harmonickým i tektonickým opracováním zobrazuje paletu emocí, jimiž reagujeme na nenahraditelnou ztrátu. Nostalgie se střídá s projevy hněvu a vzdoru, pokora a útěšnost s bolestí. Ve dvanácté, tanečně ohlasové variaci probleskne náznak další písně (Dívča, dívča laštovička), závěr vyzní smířením. Zařazením tohoto hluboce autobiografického, přitom však kompozičně ryzího díla, je připomenuto i dlouhodobé sepětí skladatele s Olomoucí, s městem, jemuž I.Krejčí obětoval mnoho sil jako nezapomenutelný operní dirigent.
Diskuze k albu