Komentář k původnímu LP albu 1111 3429 "Jaroslav Krček Suita semplice, Koncert pro hoboj, harfu a komorní soubor - Jan Málek Šest listů Elině Makropulos" vydanému v Supraphonu v roce 1984 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:

Oba autoři, kteří se představují na této desce, mají mnoho společného. Generačně i umělecky. Vyšli z jedné skladatelské školy, uplatnili se v oboru hudební režie a osvědčili hluboký vztah k folklóru i k experimentální tvorbě v oblasti elektroakustiky. Jejich tvůrčí horizont představuje syntézu lidové tradice, „staré hudby“ a moderních tvárných prostředků. Přes všechny společné znaky se však prezentují každý svým vlastním osobitým rukopisem.
JAROSLAV KRČEK (*22.4.1939)… v jeho díle se projevují dvě základní linie: folklór a vlastní tvorba. Nestojí však proti sobě, ale vzájemně se prolínají. Vztah k tradici a odvaha k experimentu se tak spájejí v jeho symfonických a koncertantních skladbách jako je Concertanto grosso (1961), Variace pro symfonický orchestr (1965), I.a II. Symfonie (1974, 1983), Koncert pro housle a orchestr (1979) aj. Z komorní a vokálně instrumentální tvorby zaujala už jeho třídílná suita Kolíbačky (1960), Klavírní kvartet pro dvoje housle, violu a klavír (1965), Concerto e gioco (1968), cyklus písní Maiestas Carolina (1978), vokálně instrumentální suita na lidové texty Radujme se, veselme se (1979)aj. Hudebně dramatický obor zastupuje v jeho díle především mezinárodně oceněná opera Nevěsta Raab (1971).
Počátkem roku 1979 vznikla Krčkova SUITA SEMPLICE (Naivní suita). Autor ji pojal jako „představovací“ skladbu, ve níž jednotliví instrumentalisté a zpěvák dostali příležitost sólového uplatnění. Tak se v devíti částech skladby postupně vystřídají flétna, fagot, viola, zpěv, tarogató a klarinet, housle, pikola, harfa a hoboj. Jaroslav Krček tu osvědčuje smysl pro stavebnost, vnitřní logiku díla a pevnou diatonickou kresbu. Jednotlivá hudební témata ztvárňuje s poučeným přehledem o soudobých skladatelských technikách….Závěr desky pak tvoří Krčkův KONCERT PRO HOBOJ, HARFU A KOMORNÍ SOUBOR (1980). Byl zcela zřetelně inspirován hudebním naturelem skladatelovy ženy, v jejímž podání zazněl poprvé 11.3.1981 v Martinickém paláci v Praze…
JAN MÁLEK (*15.5.1938)…během krátké doby upozornil na sebe řadou komorních a symfonických skladeb i několika elektroakustickými experimenty v Plzeňské hudební laboratoři. Z druhé poloviny 60 let jsou to např. skladby: Sedm studií pro dechové a bicí nástroje, Concerto grosso, Cantus potatorum aj. V 70. letech dosahuje výrazného úspěchu série kompozičně vyzrálých skladeb jako jsou Tři stadia pro orchestr a dva stereofonní magnetofony, Koncert pro dudy a orchestr, Šest sonetů podle Dantova Nového života a Pocta kladivu Michelangelovu, již dosáhl mezinárodního uznání na tribuně UNESCO (1975). Z nejnovějšího období jeho tvůrčího vývoje lze uvést Sonátu pro housle a klavír, 2. smyčcový kvartet, Symfonii na lidovou píseň, Koncert pro klavír a orchestr aj.
Skladba ŠEST LISTŮ ELINĚ MAKROPULOS vznikla na přelomu 1978-1979. Čapkovské téma inspirovalo skladatele – jak sám říká – k „malé procházce dějinami hudby“. Je to šest milostných listů z různých dějinných epoch (gotika, renesance, barok, klasicismus, romantismus a současnost), jež se vyznačují odlišným stylem hudební řeči, ale společnou citovou náplní….Dalším společným znakem všech tří skladeb – vznikly téměř současně v letech 1978-1980 a byly určeny pro komorní soubor Symfonického orchestru hl.m.Prahy FOK Musica Bohemica. Navíc obě suity ideálně vyhovují záměru této edice zprostředkovat školám všeho typu, zájemcům o komorní hudbu a vůbec nejširšímu okruhu posluchačů průhledy do světa hudebních nástrojů a historických stylů hudební řeči. Svou premiéru měly 2.5.1979 na koncertu s příznačným názvem – Ozvěny času. Vnímavý posluchač zaslechne tyto ozvěny i z desky, kterou má před sebou.