Komentář Arnošta Košťála k původnímu LP albu 11 0415 "Václav Kučera, Karel Reiner, Manuel de Falla, Štěpán Lucký" vydanému Pantonem v roce 1974 a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně:

VÁCLAV KUČERA Diario - Pocta Che Guevarovi
Kytarová literatura dvacátého století nemohla dlouho vybřednout z osudného omylu - pokoušela se vnutit tomuto nástroji zmodernizovanou fakturu klasicko-romantického vyjadřování. Kučera je jedním z těch, kteří se tu s úspěchem pokusili o radikální obrat. Vyšel zcela z charakteru nástroje, z jeho měkce znějících dissonancí, barevnosti poloh a bohaté škály úhozových rejstříků...Připočteme-li k tomuto metrorytmickou uvolněnost, z níž Zelenka vytěžil maximum, objevu se nám tu tak dlouho postrádaný intelektuální protějšek lidových "flamencos", jejichž snímky jako často jen naturalistické folklórní konzervy představovaly donedávna jediný model skutečně kytarového projevu.
KAREL REINER - jeho Náměty těží převážně z reminiscencí tanečních prvků slohového období mezi dvěma válkami. Milan Zelenka se tu přenáší přes technické záludnosti sazby s obdivuhodnou lehkostí a kloubí jednotlivé epizody v jemně vyvážený celek. Místy, zvláště v úvodní části vyhmátl autor v dobrém slova smyslu exotickou povahu nástroje, tak vzdálenou pozdějším filigránsky virtuózním evropským manýrám.
MANUEL DE FALLA - Suita ve španělském lidovém slohu.
Hraje Pražské strunné duo, Alexandr Večtomov - violoncello, Vladimír Večtomov - kytara. Tato hudba, původně vytvořená pro zpěv a klavír, prošla několika úpravami, jednou s použitím houslí, jindy violoncella. Tím, že nahradí klavír kytarou, vrátili ji Večtomovci vlastně do autentického tvaru, protože autorův klavírní part svým slohem silně kytaru připomíná. Obdobně jako v baletech Čarodějná láska a Třírohý klobouk nabývá tu Fallův impresionismus spíše nostalgického zabarvení a svým graciézním půvabem patří k typu koncertní hudby přístupné nejširšímu posluchačstvu.
ŠTĚPÁN LUCKÝ - Duo concertante pro violoncello a kytaru.
Tento přemýšlivý a zkušený skladatel vyniká zvláštním darem - pustit se do nejzávažnějších nástrojových kombinací a vyřešit je tak, že výsledek vyznívá samozřejmě a prostě. Což je kýžený a zdaleka ne běžný opak toho, kdy se party hemží notami a údaji, hráči se moří a obecenstvo se nudí. Vědom si nebezpečí dynamické nevyváženosti obou nástrojů, pojal Lucký toto duo jako dialog, vyhýbaje se těžkopádnému klišé, kdy spolu bojují vedoucí hlas a doprovod. Paralelismy, jimiž autor supluje běžně chápanou harmonii, nejsou tu už jen technickým řešením, ale vděčným výrazovým prvkem. Nadto se tu faktura neutíká k opotřebovanému arsenálu "moderních" prostředků a mnohdy vynalézavě volí nečekaný a nově znějící postup jako prosté popření toho, co se nabízí. Violoncello se např. zapsalo do "moderního" slovníku svým glissandem, ale Lucký je svěřuje kytaře, která je produkuje přes pražce a proto nezvykle. Jindy má kytara sólo nad hlubokými dlouhými tóny violoncella, ale hlavně tu panuje zásada narážky a přitakání, otázky a odpovědi, chvíli spolu, chvíli proti sobě. Někdo by si dokázal všechny tyto zásady vymyslet jako "recept", ale Lucký z nich vyčaruje hudbu, kde všechno působí tak, že by to ani nemohlo být jinak. A to je umění.