Zdenka Hrnčířová
Umělecký portrét Zdenky Hrnčířové
Upozornění: Zvýrazněny jsou skladby, na kterých se podílel umělec Zdeněk Fibich. ×
Podobné tituly
Informace o albu
Z komentáře Jiřího Štilce k původnímu LP albu 8016 0583 "Zdenka Hrnčířová Scény z oper Dalibor, Šárka" vydanému Pantonem v roce 1986 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně v Supraphonu:
Zdenka Hrnčířová (nar.1913), bylo to nenadálé. S ní se totiž lehce zapomínalo na čas. Stačilo zažít její vnímavost, smyslovou svěžest, temperament, sugestivnost a barvitost vzpomínek na horečný, zářivý i
zraňující život v divadle, abychom mohli říci: byla jednou z umělkyň, které v nás vzbuzovaly a obnovovaly důvěru, že divadelní umění v tomto převráceném světě nemluví ještě do prázdna, že má ještě otevřenou velikou cestu k srdcím lidí. Zdenka Hrnčířová patřila k těm nemnohým, kdo naplnili ideální představy „báječné“ opery. Stvořila neopakovatelné sjednocení emocionality, herectví a pěvectví, které vždy vyjádřilo poselství strhující pravdy operního umění. Narozena v Praze, vstoupila již z gymnaziální kvarty na pražskou konzervatoř, kdebyla přijata hned do třetího ročníku. Začala ovšem jako mezzosopranistka již před tímto okamžikem v amatérské opeře Studio (Carmen, Háta). Na konzervatoři, kterou absolvovala v roce 1942, studovala u D. Branbergerové a L.Kadeřábka. V roce 1940 podepsala smlouvu s Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích. V té době slavila největší úspěchy v roli Carmen. V Národním divadle pak s touto postavou vytvářela těžko překonatelnou trojici spolu se Štěpánkou Štěpánovou a Ivanou Mixovou. Dobové ohlasy z počátků umělecké práce podtrhují zejména její Julii z Jakobína, Kněžnu z Čerta a Káči, Anežku ze Dvou vdov a hlavně ovšem Miladu v Daliborovi. V Plzni pak Straussovu Salome. Není divu, že od září 1942 byla Václavem Talichem angažována do Národního divadla v Praze. Nastudoval s ní part Anežky a Kostelničky v Janáčkově Její pastorkyni. Na Talichův návrh pak Zdenka Hrnčířová odešla do Ostravy, kde s Jar. Voglem nastudovala Fibichovu Šárku a Verdiho Aidu. V roce 1945 se vrátila do Národního divadla, kde působila osmnáct let. Byla zde Krasavou i Miladou, Anežkou, Hedvikou, Pannou Rózou, Martinkou, Kněžnou z Čerta a Káči i Cizí kněžnou v Rusalce, Šárkou a zejména pak Evou, Jessikou a Deborou v operách J.B. Foerstra. To byla její arcidíla. Strhující výkony Zdenky Hrnčířové zažili tehdejší diváci v operách Janáčkových, Novákových, Iši Krejčího, Jar. Kvapila a dalších. Byla však i Cherubínem z Figarovy svatby, Dorabellou z Cosi fan tutte či Leonorou v Beethovenově Fideliu. Zdenka Hrnčířová měla „srdce“ v hlasu, osvojila si umění, které činí hlas krásnějším, které mu dá růst…Zdenka Hrnčířová věděla a cítila, že umění činíme vždy nejhorší křivdu, když dopustíme, aby provedení nebylo výrazné a živé…činila z divadla symbol života a po zásluze i jí náležejí slova Wilhelma Furtwӓnglera: „Zpěv musí být přirozenou řečí pěvce. Posluchač musí mít pocit, že lidská bytost, která zpívá, nemá vůbec jiné možnosti vyjádřit své myšlenky a pocity.“…Zdenka Hrnčířová je legendou, a ta – jako lidová píseň – má podivuhodnou vlastnost: vítězí nad časem.
ZDENKA HRNČÍŘOVÁ (*27. 1.1913 – † 18. 5. 1984)
Diskuze k albu