Komentář Jaroslava Holečka k původnímu LP albu 81 0819-1 "Emil Hlobil, Jindřich Feld, Jiří Pauer Nonety" vydanému Pantonem v roce 1990 a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně
Komponovat nonet, tedy skladbu pro devět nástrojů (flétna, hoboj, klarinet, fagot, lesní roh, housle, viola, violoncello a kontrabas), znamená komponovat pro České noneto, neboť to je jediné profesionální komorní sdružení tohoto druhu na světě (a současně i nejstarší bez přerušení působící komorní soubor vůbec).Skladby, které nebyly vytvořeny pro České noneto (na počátku všeho bylo Grand noneto op. 31 Louisi Spohra z roku 1813, které tento soubor zahrál na svém prvním koncertě 17. ledna 1924), spočítáme snadno na prstech jedné ruky – těch ostatních je již na sto šedesát. Je to v historii hudby jedinečný případ, kdy prakticky celý druh komorní hudby byl vyvolán v život jediným souborem a jím je také monopolně provozován. I když se České noneto může pochlubit tím, že pro ně komponoval i cizí skladatelé (mezi nimi třeba Witold Lutoslawski), přece drtivá většina jeho repertoáru pochází z pera českých autorů, počínaje. J.B.Foersterem a A.Hábou; jako první vyšli vstříc přání zakladatele souboru, houslisty Emila Leichnera. Na ně navazují současní, i mladí tvůrci svou účastí ve skladatelské soutěži vypsané k 65. výročí založení souboru, které si České noneto připomíná v roce 1989.
Tři skladby z této repertoárové zásobnice jsou zachyceny na naší desce. Schází se zde učitel a žák – národní umělec EMIL HLOBIL (1901-1987) a JINDŘICH FELD (nar, 1925). Prvně jmenovaný vytvořil svůj Nonet op. 27 v roce 1947, kdy byl více než tvůrčí prací zaujat pedagogickou činností a hlavněaktivní účastí na budování moderního českého hudebního školství. Skladba je výrazem šťastné životní pohody a duševní rovnováhy. Z hlediska uměleckého vývoje autora je důležitá tím, že představuje další krok na cestě k individualizaci uměleckého projevu, že se zde rýsují nové souzvukové a formální možnosti. Pozoruhodné je též, jak originálně autor řešil instrumentační problémy tělesa, které je „příliš velké na komorní možnosti. Pozoruhodné je též, jak originálně autor řešil instrumentační problémy tělesa, které je „příliš velké na komorní soubor a příliš malé, aby to byl orchestr“. K premiéře díla došlo na koncertě Českého noneta v rámci Pražského jara 1948 a o dva roky později byl Nonet op. 27 Emila Hlobila poctěn cenou České akademie.
Komorní suita pro devět nástrojů JINDŘICHA FELDA vznikla v roce 1960 a byla poprvé provedena 25. dubna 1962 Českým nonetem ještě s Emilem Leichnerem. Název suita vypovídá nejen o formě díla (pět vět různého charakteru), ale i o jeho serenádově vylehčeném ladění. Autor si uvědomil, že noneto je komorní soubor, který však disponuje celou barevnou škálou malého orchestru a šlo mu proto o to, napsat výrazově komorní skladbu s využitím všech jeho zvukových možností. Jádro problému tedy viděl v instrumentaci: všechny nástroje využívá sólové, velmi často s virtuózními požadavky (nápadné je to zejména v Toccatě), nebo v nejrůznějších kombinacích. Velmi působivé jsou kontrapozice dechových a smyčcových nástrojů, například hned v Introdukci. Do důsledku je tento způsob doveden ve dvojité fuze čtvrté věty. Dechy a smyčce zde mají své vlastní téma, s nímž výlučně pracují. V repríze znějí obě hudební myšlenky současně, ale každá skupina hraje zase jen tu svou. Celá Suita je působivě zarámována stejnou hudbou Introdukce a Epilogu a myšlenková souvislost díla je podtržena ještě tematickými reminiscencemi ve střední části Epilogu. Nonet Jindřicha Felda je veselá, optimistická hudba, napsaná pro potěšení hráčů i posluchačů, doklad toho, že ani dodekafonie (použitá hlavně ve druhé a třetí větě) nevylučuje sdělnost a bezprostřední emotivnost. Dlouholeté přátelství národního umělce JIŘÍHO PAUERA (1919) a Českého noneta vyústilo již podruhé v kompozici skladby, která bude jeho trvalou připomínkou. Nonet č. 2 byl komponován na tvůrčí objednávku Českého hudebního fondu v 65. výročí vzniku souboru, který je od roku 1951 součástí České filharmonie, a byl poprvé proveden na autorském večeru k 70. narozeninám skladatele 8. února 1989. Dílo má všechny charakteristické znaky rukopisu svého tvůrce: jeho hudba je vtipná a optimistická s výraznými melodickými nápady, pikantně vyostřenou harmonií a jasnými formálními konturami, ale především je napsána se vzácným pochopením pro zvukové možnosti souboru jako celku i jeho jednotlivých nástrojů. To vše ji hned při premiéře zajistilo spontánní ohlas u posluchačů a je i zárukou její další úspěšné cesty po koncertních pódiích.