Různí interpreti
Zdeněk Pololáník: Concerto grosso - Jaromír Podešva: Sonatina drammatica, Pocta Leoši Janáčkovi
Podobné tituly
Informace o albu
Z komentáře k původnímu LP albu 8110 0294 "Zdeněk Pololáník: Concerto grosso - Jaromír Podešva: Sonatina drammatica, Pocta Leoši Janáčkovi" vydanému v Pantonu v roce 1983 a nyní vydávanému poprvé digitálně v Supraphonu:
Díla dvou brněnských skladatelů JAROMÍRA PODEŠVY (1927) a ZDEŇKA POLOLÁNÍKA (1935) - ačkoliv oba autoři vyšli ze zcela odlišných tvůrčích stylových východisek - spojuje jedno: plnokrevná, až spontánní a bezprostřední muzikálnost jen jaksi v "druhém plánu" lehce poznamenaná racionálnosti soudobých skladatelských technik. Asi tak, jak se rozumově vyrovnává s dobovým teoretickým odkazem ve svém tvůrčím rozletu jejich předchůdce L.Janáček. Jestliže se Pololáník vědomě příliš nehlásí k navázání na Janáčka (třeba na rozdíl od dalšího brněnského autora M.Ištvana) JAROMÍR PODEŠVA se pokoušel vyrovnat jako skladatel ve dvou svých tvůrčích etapách s odkazem tohoto mistra ze severovýchodní Moravy. Rodově je Podešva úzce spjat s krajem, ze kterého pochází i L.Janáček. V padesátých letech se přiklonil k inspiraci moravským folklórem. Tím se chtě nechtě dostal v melodické, metrickorytmické i harmonické složce do důvěrné blízkosti Janáčkových děl, rovněž ovlivněných lidovou hudbou východního typu. Začátkem šedesátých let pobýval Podešva na stipendiu v zemích západní Evropy, kde se seznamoval s novými kompozičními směry, studoval u Dutilleuxe a Coplanda, měl možnost důvěrně poznat skladby A.Honeggera, K.H.Stockhausena a dalších, což mělo vliv na jeho další kompoziční vývoj. Jeho hudbu se pak dalo ze stylového hlediska charakterizovat jako syntézu některých principů rozšířené tonality a dodekafonie. Většina skladeb z této doby...má jakési "soukromé" programní názvy, často shodné s literárními náměty, které Podešvu zaujaly...V sedmdesátých letech ustupuje i tento druh programnosti Podešvových skladeb do pozadí v řadě instrumentálních koncertů, podobně jako v komorních dílech: 6. smyčcovém kavartetu, Kvartetu pro housle, klarinet,violoncello a klavír, Sonatině dramatice a dalších. Programnost v pravém slova smyslu není ani v symfonické větě sonátové formy pro velký orchestr z roku 1977, kterou se podruhé vědomě přiklání k odkazu velkého českého skladatele POCTA L. JANÁČKOVI. Podešvu zaujaly notové příklady z Janáčkových hudebně teoretických prací, jež se staly materiálem k výstavbě svérázného hudebního díla, s nímž pracuje způsobem ne nepodobným tomu, jak nakládá sochař při práci při práci na bustě s podobou člověka, jehož zpodobňuje...Všechno janáčkovské v tomto díle je Podešvovi výrazem něhy a při vší vnitřní dramatičnosti je to zde určitý prvek klidu a míru. ...
Podobný skladatelský typ jako Podešva je i ZDENĚK POLOLÁNÍK. Od mládí patří k velmi plodným skladatelům. V některých jeho skladbách se objevuje užití soudobých skladebných systémů, ale vždy jen velmi volně. Užívá jich jako prostředku k současnému výrazu, ale jde mu přitom vždy víc o zvukovou výraznost, rytmičnost a barevnost, než o zajímavou notaci. Vyskytne-li se v jeho kompozicích konstrukce, je neuvědomělá: při skladbě
zapisuje (tak jak činili Janáček) přímo hudbu v nástrojích, jak se mu vybavuje. Proto píše velmi rychle a lehce...Třívěté Concerto grosso pro flétnu, cembalo, kytaru a smyčce napsal Z. Pololáník v roce 1966 z potřeby vystřídat představy zvukové (bezprostředně předtím se soustředěně věnoval komponování konkrétní hudby) představami absolutní hudby. Vybral si k tomu své oblíbené nástroje s doprovodem smyčců. Skladbu psal s pocitem radosti, který vždy u něj vyvolává proud hudebních představ a nápadů. V kompozici neexperimentuje, chce totiž skládat hudbu osobitou a ne používat systémů, technik, prostředků a variant nápadů, které mohly vytvořit originalitu jen jeho předchůdcům. Chtěl by, aby jeho skladba působila takovou bezprostředností, s jakou ji napsal....
Diskuze k albu