Jiří Seidl, Česká filharmonie, Stanislav Macura
Martinů: Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, Weber: Koncert pro fagot a orchestr, Op. 75
Podobné tituly
Informace o albu
Z komentáře Vladimíra Šefla k původnímu LP 8110 0004 "Stanislav Macura dirigent, Jiří Seidl - fagot (Bohuslav Martinů, Carl Maria Weber)" vydanému v roce 1979 v Pantonu a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně:
Každý, kdo zatouží poznat největší poklady české hudby v plné kráse, ať již to je Smetanova Má vlast, vrcholné symfonie Dvořákovy, či Janáčkova Symfonietta, Taras Bulba a Glagolská mše, nebo symfonie Bohuslava Martinů, obrací svou pozornost k České filharmonii. Ne náhodou. Vždyť Česká filharmonie je orchestrem, který je český nejen podle názvu a původu, ale celým svým založením a povahou. Česká filharmonie vyrostla na české hudbě a v nerozlučném spojení s ní, takže její interpretace získaly punc autenticity. Touto osobitou cestou, kterou nastoupila již prvním koncertem za řízení Antonína Dvořáka 4. ledna 1896, se propracovala do špičkové kategorie orchestrálního umění, jak ji dnes reprezentuje např. spolu s Berlínskými a Vídeňskými filharmoniky či Leningradskou filharmonií. Nejde však v této chvíli o to, abychom vyprávěli její velkou historii, ale spíše o to, abychom poukázali na jeden z osobitých rysů její cílevědomé cesty. V tomto ohledu mám na mysli její vztah k mladé, nastupující umělecké generaci. Jinými slovy: jestliže na této desce se Česká filharmonie představuje s mladým dirigentem a s mladým sólistou, není to jen nějaká výjimka, podnícená vznikem této desky, ale odraz dlouhodobého úsilí České filharmonie, které lze charakterizovat slovy: na jedné straně dávat soustavně příležitost mladým talentům, poněvadž umělec roste s velikostí úkolů, na druhé straně neustále sledovat vývoj v nastupující generaci, udržovat s ní bezprostřední kontakt, těžit plně z jejich talentů a vytvářet tak optimální podmínky pro svůj vlastní rozvoj v budoucnosti.
Diskuze k albu