Karel Špelina, Josef Hála
Milhaud: Sonáta č. 1 a 2, Čtyři portréty - Honegger|: Sonáta
Podobné tituly
Informace o albu
Z komentáře Wandy Dobrovské k původnímu LP albu 1111 3364 "Milhaud: Sonáta č. 1 a 2, Čtyři portréty, Honegger: Sonáta" v interpretaci Karla Špeliny - viola, Josefa Hály - klavír vydanému v Supraphonu v roce 1984 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Viole v kombinaci s klavírem nevěnovali skladatelé v žádné době zdaleka tolik pozornosti jako houslím či violoncellu. Čím však strádá literatura pro violu a klavír co do množství, tím získává na kvalitě a nesmrtelnosti. Ve francouzské hudbě první poloviny 20. století vzniklo jen nemnoho skladeb pro tuto nástrojovou kombinaci. Čtyři kompozice na naší nahrávce shrnují vše, čím žánr obohatila skupina pařížské Šestky. Obě sonáty i Čtyři portréty napsal DARIUS MILHAUD (1892-1974) v době svého pobytu v USA, kam se roku 1940 uchýlil - jako řada jiných umělců v těch časech - před nacistickým rasismem a kde působil jako profesor na MiIls College. Všechny tři skladby věnoval svému příteli violistovi Germainu Prévostovi. Ač obě sonáty vznikly v témže roce - 1944, málo se sobě podobají. První, "na netištěná a anonymní témata 18. století", je stylizovaná jako stará suita, zdařile dosahující slohových charakteristik v jednotlivých, formálně přehledných větách...Autor sám se jakoby skrývá za záměrně archaizujícími harmonickými formulemi, pravidelnou rytmikou a nevtíravou vyrovnaností obou partů. Nezapře však tvůrce kouzelných melodií, které tu i onde tryskají z hudebního proudu a zvláště ve čtvrté větě už spolu s výraznými bitonálními střety hovoří zcela milhaudovskou mluvou. V druhé sonátě zní Milhaud naprosto nezaměnitelně. Rozklenuté melodické linie, rytmická syrovost (sazbou druhé věty bezděky si podávající ruku s Prokofjevem), horizontální polytonalita - to všechno jsou prvky, podle nichž rozpoznáme skladatele po několika prvních taktech. Čtyři portréty, o rok starší než sonáty, hýří pro Milhauda typickým vtipem, šarmem a smyslem pro přesnou charakteristiku.
Téměř o čtvrtstoletí starší Sonáta pro violu a klavír Milhaudova současníka ARTHURA HONEGGERA (1892-1955) byla uvedena v život v roce, kdy vyšlo klavírní Album Šesti, tedy při samém zrodu pařížské Šestky. Ocitáme se rázem ve zcela jiné dobové atmosféře, v hudebním životě poznamenaném poválečnou tvůrčí expanzí nastupující generace, ostře polemizující s přežívajícím impresionismem. Honegger (v témže roce - 1920 - napsal také Letní pastorale pro orchestr), ač vrstevník a přítel Mihaudův, je v hudebním výrazivu zcela odlišný. Jeho inklinace k německému romantismu a současně i k jisté protestantské strohosti se projevuje i v technicky a na souhru velmi náročné violové sonátě.
Diskuze k albu