Symposium musicum
Dialogy
Podobné tituly
Informace o albu
Komentář Jaromíra Černého k původnímu LP albu 81 0771-1 "Dialogy" vydanému Pantonem v roce 1988 a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně:
Velké umělecké zjevy vyvolávají svými tvůrčími činy mocné vlnění, jež se v jejich době šíří do všech stran a oplodňuje, zároveň však přesahuje hranice věků a poskytuje nové prožitky a impulsy budoucnosti. Proto dnes hovoříme o "druhém životě" staré hudby - muzikologové ji vyhledávají v muzeích, překládají do moderní notace, interpreti ji křísí a rozžíhají pro moderní koncertní publikum. Ta nejvýznačnější stará hudba má však nezřídka ještě "třetí život": moderní skladatelé v ní nacházejí duchovní spříznění, archetypy vlastních tvůrčích představ, svébytnou vnitřní inspiraci, fascinující protějšek k uměleckému a filozofickému dialogu.
GUILLAUME DE MACHAUT (cca 1300-137O) si rozhodně zaslouží v tomto dialogu promluvit na prvním místě. On sám byl jedním z prvních modernistů hudebních dějin, snad jemu prvému se dařilo hudebně přebásnit galantní ballady či rondely a vtisknout jim neopakovatelnou náladu a výraz. Jeho Mše o Panně Marii (La Messe de Nostre Dame) je snad nejstarší dílo tohoto druhu koncipované jako cyklus a promyšleně diferencující kompoziční prostředky...V detailech je nicméně Machautova mše ztělesněním záhady nadčasového tvůrčího činu: nelze ji "rozebrat" na moteta, kondukty či písně jeho doby, nelze ji "odvodit" z dobových zákonů polyfonní techniky. Představuje prvé individuální "opus perfectum et absolutum" evropské hudby. LUBOŠ FIŠER (nar.1935), autor obsáhlého a cenného díla komorního, vokálního a orchestrálního, se nedal zaslepit galantními verši o krásných paních a vytušil u Machauta notu tragickou - pronikavě vystihl spodní temný tón zralých děl autora, který nebyl jen salónním pěvcem lásky, ale také citlivým svědkem pohnutých politických zvratů, válečných hrůz a utrpení morových epidemií. Jeho komorní cyklus z roku 1975 je komponován na textové útržky z Machautových skladeb. Fišerova sugestivně vypjatá dramatická výpověď je orámovaná průzračnou quasi-truvérskou melodií na pozadí lehkomyslné "kavalírské" zábavné muziky tak znepokojivě žhne složitá osobnost velkého umělce. DON CARLOS GESUALDO, kníže z Venosy (cca 1560-1613) patří ke generaci italských autorů, kteří zbavili madrigal rozvážného nizozemského kontrapunktu a vtiskli mu ráz vzrušené hudební básně, prudce proměňující svůj výraz v těkavosti poetických představ a sugestivních slov. Slůvka láska, radost, žal, život, smrt se přetavují ve zjitřené melodické motivy, horečný rytmus a překvapující smělé harmonie, které nadchly již Stravinského. Složitě a paradoxně se tyto pojmy a hudební výkřiky snoubí v Gesauldově madrigalové tvorbě. Příznačně proto nazval MILOŠ ŠTĚDROŇ (nar. 1942) své zhudebnění epitafu na hrobce Carla Gesualda slovy Gioia dolorosa - Bolestná radost. Chladně vznešená slova náhrobního nápisu tu autor ve 14 částech své skladby kombinuje se symptomatickými úryvky Gesualdových textů a v stále nových montážích a variacích analyzuje a osvětluje rozporný duchovní svět velkého hudebníka epochy madrigalu.
Diskuze k albu