Z komentáře Milana Munclingera k původnímu LP albu 11 0263 "Beethoven: Serenáda pro flétnu, housle a violu, op. 25, Rejcha: Kvartet pro flétnu, housle, violu a violoncello, op. 98 č. 3" vydanému v roce 1971 v Pantonu a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně:
Bylo to někdy kolem roku 1788, kdy se v bonnském divadelním orchestru spřátelili dva mladí hudebníci. Oba se narodili r. 1770 - jeden v Bonnu a druhý v Praze. Tehdy jména Antonín Rejcha a Ludwig van Beethoven byla pouze jmény nadějného flétnisty a pianisty, který ovšem v orchestru hrál na violu. Oba mladí přátelé měli podobné představy i o své budoucí životní dráze; věděli, že jejich nadání a ctižádost se neuspokojí muzikantskou prací v orchestru, cítili, že musí promluvit svou vlastní hudbou. V roce 1790 se cestou do Londýna zastavil v Bonnu slavný Haydn - mistr, který byl oběma mladým největším vzorem - a když se o dva roky později vracel opět přes Bonn zpět, seznámil se s hudbou Beethovenovy nové kantáty. Bylo to setkání rozhodující: ještě v listopadu téhož roku odjíždí Beethoven do Vídně, aby tam studoval a bojoval za své umělecké uplatnění. Po řadě let se oba přátelé z mládí znovu sejdou ve Vídni; také Antonín Rejcha zde rozvine bohatou skladatelskou činnost (v letech 1802-1808), pak se ale jejich cesty rozcházejí. Rejcha nalezne trvalý domov v Paříži, kde se stane profesorem konzervatoře. O jeho pedagogickém věhlasu mluví jména žáků: Berlioz, Gounod, Franck, Liszt. Rejchova hudba a jeho hudebně teoretické spisy (o melodice, harmonii, o kompozici, o hudebním dramatu), spolu s rozsáhlou veřejnou činností přinesly Rejchovi i nejvyšší oficiální uznání: členství ve francouzské Akademii a Řád čestné legie. Z jeho skladatelského díla žije na dnešních koncertních pódiích především komorní hudba. Jistě bychom v ní nalezli vedle vzoru Haydnova a Mozartova i podněty z Beethovena, ale osobitost Rejchova, originalita jeho utváření formy, harmonické řeči a zejména mistrovské využití technických možností a charakteru nástrojů, jsou tak výrazné, že jasně rozpoznáme jeho sloh, jakmile se blíže seznámíme s více jeho skladbami...
Romantická epocha chtěla v Ludwigu van Beethovenovi vidět jen titána, zmáhajícího osamoceně nadlidské úkoly. Ztratila pochopení pro jeho menší umělecké formy, kde skladatel dosahuje intenzity omezením vnějších prostředků. Objevujíce pro sebe tento svět nenápadných hudebních pokladů, poznáváme i nového Beethovena, který neoslovuje tentokrát vzrušeně "všechno lidstvo", nýbrž živou společnost svých současníků, jimž chce dát prostou, čistou a očišťující radost - právě tak jako těm živým a konkrétním hráčům, pro které komponuje. Přitom v této hudbě neslevuje nic ze svých ideálů dokonalosti...