Původně byla tato sekvence uváděna 15. září na svátek Panny Marie Sedmibolestné, později byla přesunuta na pátek po tzv. neděli Smrtelné, tedy týden před Velkým pátkem. Obsah Stabat Mater, obraz matky, která ztrácí své dítě a s bolestí, avšak v pevné víře v Boha se vyrovnává se svým těžkým údělem, vnímáme v pašijovém týdnu velmi citlivě a intenzivně. Jedná se o sekvenci s velmi starou tradicí. Její původ je samozřejmě ve středověku a v roce 1727 byla přiřazena ke čtyřem sekvencím, které byly oficiálně uznány (Victimae paschali laudes, Veni sancte spiritus, Lauda Sion salvatore a Dies irae) na tridentském koncilu v letech 1545-1563.
Nepřekvapuje, že text Stabat Mater, jehož autorem je pravděpodobně mnich řádu sv. Františka Jacopone da Todi (1230?-1306), inspiroval řadu skladatelů. Pokud se pustíme do hledání, studií a konfrontací, určitě nemůžeme přehlédnout Stabat Mater Giovanniho Pierluigiho da Palestrina, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Gioacchina Rossiniho, Karola Szymanowského, ale i Giuseppa Verdiho (ten zpracování této sekvence vložil do svých Quattro pezzi sacri), Ference Liszta (tvoří součást rozsáhlého oratoria Christus), Krzsystofa Pendereckého (v Lukášových pašijích) a řady dalších. Aniž bychom byli patrioty či ovlivněni českou hudební řečí, bez velkého váhání asi zařadíme na místo nejvýznamnější Stabat Mater Antonína Dvořáka. Nejen my, ale přiznají to asi posluchači i odjinud. Dvořákovo dílo je ze všech jmenovaných nejrozsáhlejší, celovečerní. Je pojato jako velké oratorium, jehož tradici založili již mistři barokní éry. Prostřednictvím kvartetu sólistů velkého smíšeného sboru (dětský sbor ve čtvrté části někdy nahrazuje z výrazových důvodů původně Dvořákem předepsaný ženský sbor) a orchestru vytvořil Dvořák nepřekonatelnou fresku lidského utrpení, lásky a vyrovnání se s těžkým údělem a zařadil ji do skupiny děl takové účinnosti a významu, jako jsou mše, oratoria, ale i velká vokálně-symfonická díla Bachova, Händelova, Haydnova, Mozartova, Beethovenova, Schubertova, Lisztova, Brahmsova a dalších největších mistrů dnešní světové scény. Už od prvních taktů ale cítíme, že Dvořákovi nešlo o efekt, monumentalitu. Ještě hlouběji možná pochopíme jeho záměr, uvědomíme-li si i jeho osobní inspirace a pohnutky. Stabat Mater hovoří o onom snad nejtragičtějším okamžiku, kdy matka hledí do hrobu svého dítěte. Právě v době kompozice a dokončování Stabat Mater prožili Dvořákovi tyto chvíle dokonce několikrát. V roce 1875 se rozloučili po dvou dnech jejího kratičkého života s dcerkou Josefou. O rok později začal Dvořák Stabat Mater skizzovat. Rok 1877 připravil v jednom měsíci Dvořákovy o obě děti, jednoroční Růženku a tříletého Otakara. V listopadu téhož roku Dvořák Stabat Mater dokončil. Poprvé toto dílo zaznělo v Praze den před Vánocemi roku 1880, v březnu roku 1883 slavilo obrovský triumf v Londýně a jeho sláva jde světem dodnes.
Závěrečná katarze v části Quando corpus morietur je důkazem Dvořákovy statečnosti a vyrovnanosti, jež mu přinesla hluboká víra a důvěra v boží vůli. Zde máme vysvětlení, proč jeho Stabat Mater nepřináší pouze intonace bolestné a pokud ano, nikdy nezůstávají beznadějně otevřené, nýbrž ústí do odpovědi smíru a pokory. Povšimněme si durového zjasnění v závěru obrovité první věty, která nás svou silou zvedá ze sedadel, nádherného Sancta Mater - onoho místa ve čtvrté větě, jež je i při dnešním provedení svěřeno dětskému sboru, celé věty Tui Nati vulnerati a již zmíněného závěru celého díla. To k nám nehovoří neštěstími zlomený člověk, ale vyrovnaný muž, který svou vůlí dokáže ještě rozdávat povzbuzení a vnitřní sílu. Hudba Dvořákovy kantáty Stabat Mater je nádherná, ale v tomto smyslu a možná právě proto se řadí k nejsilnějším projevům lidského ducha.