Z komentáře Milana Munclingera k původnímu LP albu 1 11 1677 "Barokní flétnové sonáty" vydanému v roce 1976 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Nejen umělecká díla, ale i hudební nástroje mají své osudy a prožívají historická údobí rozkvětu a úpadu. Zlatým věkem flétny bylo 18. století. Nebylo snad jediného významného skladatele, který by pro ni nenapsal sonátu nebo koncert. Velká technická pohyblivost, možnost virtuózních i dynamických efektů a zejména ta zvláštní dráždivá kombinace smyslového kouzla se spirituálností až odhmotněnou v barvě jejího tónu - to vše byly kvality jakoby stvořené pro tlumočení hudby pozdního baroka a raného klasicismu. Repertoár, který nám toto století zanechalo, je vskutku obrovský a nové objevy v archívech jej ještě rozmnožují. Když tedy před námi nestojí otázka "z čeho", ale spíše jen "jak" vybírat, rozhodli jsme se (v rámci formy sonáty pro flétnu a generální bas) pro konfrontaci stylů čtyř evropských národních kultur, které v hudbě první poloviny osmnáctého století hrály rozhodující roli. Neméně zajímavé bude však i srovnání formálního řešení, které si každý z pěti mistrů pro obdobný kompoziční úkol zvolil. Půdorys čtyřvěté coreliovské sonáty "da chiesa" se střídáním věty pomalé a rychlé přejímají Vivaldi i Telemann. Obě sonáty mají řadu dalších společných znaků: samostatný úvod basu v první větě, živý šestnáctinový pohyb s důrazem na nepravidelnou zajímavou artikulaci ve druhé větě a virtuózní pohyb gigy ve finální větě. C.Ph.E.Bach a František Benda, kteří byli řadu let kolegy v proslulé postupimské královské kapele, volí formu tzv. "berlínské" třívěté sonáty se sledem vět: pomalá, rychlejší, nejrychlejší. Naproti tomu Blavetovu sonátu bychom mohli spíše nazvati suitou - jak pro počet vět, tak pro jejich charakter typických tanců francouzské suity...