Je-li v dnešní době na programu koncertu symfonická skladba Wolfganga Amadea Mozarta (1756-1791), málokdo si uvědomuje závažnost rozdílů a překážek, jež nakladl čas mezi koncertní zvyklosti doby Mozartovy a dneška.

Koncertní prostory byly tehdy mnohem menší a nástroje vydávaly menší zvuk (smyčcové nástroje měly střevové struny, žesťové menší roztruby atd.). Sluch lidí té doby, obklopených po většinu dne tichem, byl dokonale uspokojován i nižší dynamickou hladinou zvuku a nepotřeboval stodecibelový příval, aby rozpoznal důraz. Navíc byl - ve srovnání s dnešním posluchačem - mnohem lépe obeznámen s hudební stylistikou své doby, a proto také snáze rozpoznával každou odchylku od normy, každý projev skladatelské individuality.
Orchestr byl sestavován podle potřeby a okolností, obvykle pro každý koncert zvlášť. Najímal ho a proplácel pořadatel.

Mozart napsal mnoho orchestrálních děl, především symfonií a klavírních koncertů , jejichž sólový part pak sám interpretoval. Symfonií bylo přes padesát, dochováno jich je v úplnosti 47. Ty první začal komponovat zázračně nadaný chlapec ze Salcburku už v devíti letech, poslední psal šestatřicetiletý Mozart na vrcholu své umělecké zralosti.

Přes vysokou hodnotu svých vrcholných symfonií - nebo právě díky jí? - měl Mozart na symfonickou produkci své doby jen malý vliv. Jeho symfonie byly prováděny málo či vůbec ne. Každá z jeho oper zazněla za jeho života mnohem častěji, než kterákoliv z jeho symfonií!
Symfonie C dur K. 425 je zvána "Linecká", a to podle místa svého vzniku a prvního provedení. Do narychlo vytvářené skladby ("… protože u sebe nemám ani jednu symfonii, píši horempádem novou…") se střídavě promítá jak tradice žánru, tak i osobité prvky vyzrávajícího tvůrce.

Když se v prosinci 1786 chystal na cestu do Prahy, zkomponoval novou třívětou Symfonii D dur, K. 504, již poprvé provedl v průběhu svého koncertu v Nostitzově divadle v Praze dne 19. Ledna 1787. Pražané pak dlouho vzpomínali na Mozartovy klavírní improvizace v průběhu tohoto koncertu, ale nová symfonie byla asi velmi těžkým soustem i pro zdejší vyspělé publikum.

V průběhu léta 1788 složil Mozart ve Vídni své tři poslední symfonie, jež chtěl uvést na nekonané podzimní hudební akademii. Z nich možná slyšel v živém provedení alespoň jednu - Symfonii g moll K. 550, a to v koncertu v dubnu 1791 za řízení A. Salieriho.
Symfonie C dur K. 551 (dokončená 10. srpna 1788) dostala o čtvrt století později od mozartovských nadšenců a epigonů přízvisko "Jupiter". Jménem nejvyššího boha starořímské mytologie měla být charakterizována její suverénní stavba. V ní už Mozart nic nehledá, neověřuje, nezkoumá, ale podává svou syntézu, jak se na poslední symfonii jeho života sluší.
(sleeve-note Tomislav Volek, 1990)