Eva Olmerová (*21. ledna 1934 – † 10. srpna 1993)

Komentář k CD, které z archivu Pantonu připravil a vydal v roce 1997 Bonton Music a.s.:
Milovali jsme ji, přestože jsme o ní věděli i to nejhorší. Říkali jsme jí Evuš Olmeruš a při vzpomínkách na její maléry jsme řvali smíchy.
Jak nenáviděla uniformy a vynadala na ulici esenbákům tak sprostě, že radši dělali, že neslyší. Jak si je ale taky spletla a seřvala nevinné městské metaře.
Jak při vyhlašování autorské soutěže Šanson pro Evu Olmerovou sebou ve večerní róbě sekla a zapnutým mikrofonem do slavnostně očekávajícího ticha bouřila její příslovečná určení všech fyziologických míst.
Tak dlouho žehrala na zdraví a přitom dělala všechno proti němu, až jsme si na to trochu zvykli.
Prchala z nemocnic a člověk nějak věřil, že jí to zase vyjde. Že jí sice trochu hlasu opět ubyde, že ke svým čtyřem albům a polovině pátého už nic nenatočí, ale jinak že se z toho vylíže.
Když někoho milujete, přestanete smutnit za alby.
Ale potom jsem v televizi viděl kontroverzní dokument Drahomíry Vihanové. Bylo zle. I když se na to špatně koukalo, Vihanová bohužel nelhala.
Eva byla na dně. Do roka zemřela. 10. srpna 1993.
Měla o třináct, respektive čtrnáct let delší život než obě bluesové legendy, černé Američanky Bessie Smithová a Billie Holidayová, bojím se ale, že právě ty roky by jiná ženská vůbec nepřežila.
Třeba Evě pomáhaly zásoby energie z let, co v mládí odplavala za Spartu a odjezdila na koni v Sokole Pražském.
Třeba i to, že ji tolik lidí milovalo a všechno odpouštělo.
Možná je to ale všechno jinak. Znovu si poslouchám její předposlední album a pro sebe si říkám: zaplať Pánbůh za Evu, za to, co bylo i za to, co zbylo,
za ty střípky, co jsou pro mne víc než hlasy lesklé, mladé a bezcitné jako zrcadlo.
Jiří Černý, 1997