Různí interpreti
Mys dobré naděje
Upozornění: Zvýrazněny jsou skladby, na kterých se podílel umělec Jaroslav Vavrys. ×
Podobné tituly
Informace o albu
Všechno to začalo třemi vyprodanými koncerty Hradišťanu v lednu 1999 ve Stellenboschi v jemné záři afrického měsíce v úplňku, lidé aplaudující vestoje, jedinečné souznění duší v hledišti i na pódiu, kdy se připojil k muzikantům marimbista a virtuózní hráč na tradiční africké nástroje Dizu Plaatjies, "primáš" Amamponda, jedné z nejslavnějších jihoafrických kapel, aby pak společně zazpívali v mlaskavém jazyce Xhosa oblíbenou Shosholozu v moravské úpravě.
Víš, vždycky si na cestách píšu deník, tentokrát jsem to jednoduše nestíhal. Musím si své zážitky teprve utřídit. A možná to ani neudělám a nechám to vše na sebe působit jako jednotnou Fantazii tisíce proměnlivých motivů - jakousi jednotu růzností - píše Jirka Pavlica po návratu domů - se spoluprací s Dizu to myslím stále vážněji, mluví mi z duše, musím to nechat uzrát.
Že by se neuvěřitelné stávalo skutečností?
"Juri, my brother !" - Dizu vřele objímá Jirku, mléčně bílé pivo a v bělmu svítící černé oči v přítmí shebeen při houslích - to byla nezapomenutelná neděle 31. října 1999. Dopoledne plánujeme s Dizu v jeho domečku v townshipu Langa nyní už stále více zhmotňující se přání - cédéčko s Jirkou, domluvu pak zpečetíme místní specialitou mqomboti, pivem, které se podomácku vaří z kukuřičné mouky, v hloubi černošského předměstí, kam bychom se bez Dizu nikdy netroufli vydat. Cihlové domky se střídají s přístřešky sbitými z prkýnek, v uličkách je živo, dospělí postávají, posedávají a klábosí, děti všude kolem nás zvědavě pokukují. Dizu vchází do jedné chatrče, vlastně místní hospody - shebeen - a po chvilce se vrací pro nás, že můžeme jít dovnitř: na udusané hliněné zemi zaplněné lavice, staví před nás pětilitrovou plechovku a my koštujeme - trochu kyselejší, připíjíme si se všemi, Jirka vezme housle a zahraje - bariéra je prolomena, už nejsme bílí vetřelci, zpívají nám na oplátku, ženy se hned rozkolébají do rytmu, Jirka se chytá jejich melodie.
Africká poznání a vjemy mě zvláštním způsobem osvobozují, chtělo by se létat na ptačích křídlech obrazně i fyzicky. Stále je v tom onen PROSTOR, OBZOR, NEKONEČNO, VESMÍR, teď bych mohl začít vyjmenovávat všechna ta zastavení v říši nevšedna, ale stejně bych je neuměl slovy popsat, možná si je raději schovám do té třinácté komnaty a ona se pak objeví v pravý čas a třeba v hudební podobě - to už zní slibně! Projekt pomalu nabývá konkrétní podoby i v rozhodnutí vydavatelek "Lotosek" náš sen realizovat.
"Džita, my sister, to jsem rád, že voláš, yes, těším se na Juri, yes, mám zájem o spolupráci, yes, nachystám pro Juri materiály, yes, seženu muzikanty na natáčení, až Juri přijede " - a je tady květen 2000, přijíždí Jirka a na hudební fakultě Kapské univerzity se točí první část podkladů za nadšené spolupráce Dizuových studentů všech barev pleti a různých afrických jazyků.
Stav ke dni 4. 8. 2000 : "Dizu, můžu tedy potvrdit, že přijedeš 20. září do Prahy?".
"Yes, Džita, my sister, yes.˝
28.9.2000 společný koncert v Brně: Dizu s čelenkou z per na hlavě, v africké haleně, bosky - teď je to pro změnu publikum v Divadle Husa na provázku, které aplauduje vestoje a nechce hudebníky pustit.
Dizu s Jirkou a dalšími muzikanty pak natáčí druhou část ve studiu Slováckého divadla v Uherském Hradišti, ani mu nestačíme ukázat krásy Prahy - příště !
Kdy? Na křtu CD s názvem Mys Dobré naděje, splněného snu, v dubnu 2001 v Praze!
Gita Fuchsová,
generální konzulka ČR v Kapském Městě,
1996-2000
"Jsme stejní, jsme jiní, jsme…", zpívá se v jedné písni tohoto CD. Je dobré, když víme, že každý jsme odněkud a toto různorodé dědictví si s sebou neseme, ať jsme kdekoliv. Je také dáno, že náš lidský osud prožíváme stejně - od narození a dětství přes první lásky k plnosti života, v dobrém i zlém, až po odchod z tohoto světa.
Přál bych si, aby každý našel na tomto albu mnohovrstevnatost - tak trochu svár duše s tělem, intimitu i monumentalitu, vůni dávných věků i současnou inspiraci, barevnost často už zapomenutých hudebních zvuků, poetiku africké nebo české lidové poezie, moudrost biblického Kazatele i čistotu výpovědi čtrnáctileté studentky, autorky textu Mysu Dobré naděje. A třeba také chlapskou zjihlost z toho, že dcera Anička a Dizuův syn Batathua mají dnes už více než rok. Vždyť je to naděje…
Jiří Pavlica
Diskuze k albu