To nejlepší od 50. let až po současnost pod taktovkou Gustava Broma, Vladimíra Valoviče a Igora Vavrdy.

Více jak 40 českých a zahraničních zpěváků na 2CD.

Překoná-li nějaké společenství období protektorátu, tři roky naděje v míru, čtyřicet let nové nesvobody a pak ještě tři dekády v raném kapitalismu, musí být enormně životaschopné až nezničitelné. A pokud k tomu dokáže udržet značku vysoké kvality, máme před sebou téměř přírodní zázrak. Dosadíme-li jméno Gustav Brom, které od té doby mnohokrát obletělo Evropu a dostalo se i mimo ni, bude mnohým jasno a další řádky by nebyly zapotřebí. Poněvadž ale osmdesát let znamená délku přibližně jednoho lidského života a za takovou dobu se mnoho věcí z hlavy vykouří, projděme si v rychlosti alespoň některá důležitá fakta.
První profesionální angažmá nastoupil Bromův soubor 15. června 1940 v Rožnově pod Radhoštěm do hotelu Radhošť. Podařilo se rekonstruovat jeho obsazení: Miroslav Hrdlička - trubka, Jiří "Sancho" Synek - altsax, Antonín Šubrt - tenorsax, Karel Šmehlík - klavír, p. Pařík - bicí nástroje; Gustav Brom střídal v prvních letech housle a klarinet. Jako zpěvák, a to už se dostáváme k náplni tohoto dvojalba, byl zaznamenán na vůbec nejprvnějším nahrávání na desky, v září 1945. V příštích dvaceti letech mu bylo vydáno třicet tři snímků, ale tento počet nemusí být konečný. Majitel nahrávek, firma Supraphon, uvedl po roce 2010 už sedm jeho vokálních titulů, o kterých se dříve vůbec nevědělo. Ležely "u ledu" nějakého půl století! Gustav Brom však se svým orchestrem především poskytoval perfektní doprovod jiným zpěvákům a zpěvačkám. Jen na vydaných gramodeskách všech formátů (počínaje šelakovými) a značek (Esta, Ultraphon, Supraphon, Panton, Opus, Amiga, Muza) můžeme napočítat více než sto třicet jmen. K tomu je nutno přičíst nahrávky, pořízené v rozhlasových a televizních studiích, na nichž Gustav Brom doprovázel desítky dalších.
Z toho vyplývá, že sestavit toto dvojalbum nebylo vůbec snadné, nikoli pro nedostatek, ale naopak výrazný přebytek materiálu. Připomeňme v prvé řadě ty sólisty, kteří s orchestrem spolupracovali dlouhodobě, říkalo se jim "kmenoví". Z těch, kteří se dostali do gramofonových drážek, byla první Věra Racková (Esta 1945). Následujícího roku se v Bratislavě zúčastnila spolu s dalšími šesti místními zpěváky zachycení třinácti slovenských písní jako Viera Racková. Od roku 1956 byla stálicí orchestru Jarmila Veselá, o šest let později ji vystřídala Helena Blehárová a k ní pak ve druhé polovině šedesátých let přibyli Jiří Štědroň, Milan Černohouz a Vladěna Pavlíčková. Delší čas se před orchestrem objevovali sourozenci Hana a Petr Ulrychovi. Spolupráce s pražskými zpěváky byla spíš ojedinělá nebo krátkodobá, ale významná jména můžete číst v dokumentaci k jednotlivým písním. Co ve zvuku připomenout nelze, to jsou zámořské hvězdy, jimž orchestr poskytoval podporu na koncertních turné po západní Evropě: Diana Ross (Supremes), Ray Conniff Singers, Shirley Bassey a podobně. O to cennější je pak kapitální úlovek s několikanásobným šampionem jazzového vokálu Markem Murphym, a to dokonce z domácího hřiště, rozhlasového studia Dukla, který bude ozdobou druhého, převážně orchestrálního dvojalba, jež bude následovat.
Zvláštní kapitolou v historii mnoha především swingových big bandů jsou vokální skupiny. Ani zde nezůstal Gustav Brom za ostatním světem. Již během válečných let byly stálou součástí jeho orchestru pánské formace Brom Trio, Knosova čtyřka či pětka a v jeho krátké slovenské éře přišla vhod Tri dievčatká. V našem výběru suplují vícehlasé pojetí zpěvu dvojice, ať již sourozenecké, či bez příbuzenského vztahu. Do gramofonových drážek se však dostalo polské pánské kvarteto VOX a na magnetofonových pásech zůstává uchována návštěva libereckého dívčího kvinteta Teptet. A to jsme dosud nepřipomenuli dlouhou existenci Vokálního souboru Jaromíra Hniličky, který nejen vytvářel oblíbené "křoví" pod sólisty, ale zaznamenal řadu pozoruhodných nahrávek pro potřeby rozhlasu, několik dokonce vůbec nejnáročnějších - a cappella, kdy se osm zpěváků a zpěvaček nemá za co schovat. Prostě bylo by ještě z čeho vybírat. Toto je jen jedna z mnoha eventualit.
Oběma dirigentům, zakladateli Gustavu Bromovi i jeho pokračovateli Vladimíru Valovičovi, šlo vždy a všude o vysokou profesionalitu a maximální přizpůsobivost potřebám a nárokům vokálních sólistů, i když orchestrální hráči neměli ani zdaleka ten prostor pro vlastní vyjádření, pro improvizace v orchestrálních skladbách, které dostanou volný průchod na druhém jubilejním albu. Přejme Big Bandu Gustava Broma s Vladem Valovičem další úspěchy v reprezentaci česko-slovenského jazzu!
Jan Dalecký