První projevy jazzu a nástup moderních tanců v době bezprostředně po skončení první světové války se v tehdejším Československu výrazněji neuchytily. Gramodesky s nahrávkami foxtrotů, shimmy, blues či písniček v dalších moderních rytmech v podání domácích hudebních těles byly na trh - velice sporadicky - uváděny sice již zhruba od roku 1920, své kupce však nacházely poměrně dlouho. Podobné to bylo i s autory: kromě Karla Hašlera a Járy Beneše komponovalo písničky v moderních rytmech už jen velice málo českých skladatelů.
Za první domácí orchestr, který se programově věnoval moderní taneční hudbě, lze považovat soubor Melody Makers pod vedením houslisty Františka Cinka. Existoval v letech 1925 - 1929 a nezůstaly po něm žádné gramofonové nahrávky. Ale i tento soubor - jeho členem byl též mladý R. A. Dvorský - nacházel své publikum hlavně v mondénních hotelech v zahraničí. Domácí posluchačstvo totiž bylo velice konzervativní a dávalo přednost orchestrům, které měly v repertoáru hlavně valčíky, polky a pochody osvědčených autorů známých již z doby c. a k. mocnářství.
Náš výběr gramofonových nahrávek domácích autorů nebo interpretů, které by reflektovaly "jazzový věk", je limitovaný relativní nedostupnosti takových snímků, neboť zahraniční gramofonové společnosti je vzhledem k omezené poptávce lisovaly jen v malém nákladu. Některé ze slibně znějících titulů proto známe pouze z propagačních materiálů těchto firem. Další problém představovala praktická neexistence vokalistů, kteří by byli schopni adekvátním způsobem zazpívat i původně velice svižnou skladbu amerických autorů z oblasti "hot dance music". Jako příklad se nabízí právě na tomto výběru několikrát zastoupený emeritní barytonista Národního divadla v Praze Jan Fifka, který se v polovině dvacátých let přeorientoval na přednes tanečních písniček, jež často i sám opatřoval texty. Podobně neohebnými hlasy ovšem vládli i další tenoristé a barytonisté zařazení na tento výběr.
Dvěma tituly z pera Karla Hašlera je zastoupena zpěvačka a pozdější textařka populárních písní Slávka Grohmannová, na počátku dvacátých let členka Hašlerova kabaretu. Její tenký sopránek však tehdejší nahrávací technika nedokázala zachytit odpovídajícím způsobem. Až do počátku třicátých let tak Grohmannová zůstávala snad jedinou vokalistkou, jejíž hlas zazněl z gramodesek v nahrávkách populárních písní.
A na závěr ještě několik poznámek a vysvětlení k jednotlivým titulům:
- Hašlerova píseň "Staré zámecké schody" je starší obdobou jeho další, možná známější staropražské písně na stejné téma "Na starých zámeckých schodech";
- tanec "florida" byl francouzské provenience, podobný mazurce - měl jepičí život snad jediné plesové sezony 1923 - 1924;
- všimněte si, že ve foxtrotu "Oh, Baby" vyslovuje vokalista místo "bejby" důsledně "beby";
- soubor "Jazz Band Thönnesen" tvořili hudebníci z orchestru Německého zemského divadla v Praze. Natočil jen velice málo gramodesek, bohužel žádnou s vokálem v češtině;
- výrazem "lila" se označovala růžovo-fialová barva - v případě zařazené písně nejen oblečení opěvované dívky jménem Lou;
- pod označením "Orchestr kapelník Beker" u titulu "Until tomorrow" se pravděpodobně skrýval orchestr kapelníka Arnošta Hermana, který natočil na gramodesky několik tisíc snímků, hlavně sokolských pochodů, ale i pokusů o charlestony;
- v městečku Oužice se nikdy žádná přemíra toužících dívek nevyskytovala. Textař písně Járy Beneše ho vybral nejspíš pouze kvůli rýmu (Oužicích - toužících). V německy zpívané verzi tohoto šlágru podobně posloužilo město Elberfeld;
- výraz "bubikopf" zmiňovaný v souvislosti s (holohlavým) Hašlerem v písni "Možná že jo, možná že ne" označoval dámský účes typu "helma" s ofinou, velice módní v době charlestonu;
- text písně "V pražském automatě" reflektoval otevření pražského stravovacího zařízení samoobslužného typu v paláci Lucerna;
- vídeňský orchestr s názvem "Charleston Serenaders" nahrál na gramodesky značky Columbia "zcharlestonované" verze ještě několika dalších pochodů českých autorů, například "Tluče bubeníček", "Jara mládí", "Až já půjdu do nebe", "Hoši od pěchoty", "Káčo, Kačeno" nebo "Můj koníčku".
Vybral, sestavil a komentář napsal producent řady Historie psaná šelakem Gabriel Gössel