Slavný román začíná v roce 1572 politickou svatbou katoličky Markéty z Valois, zvané Margot, a hugenota Jindřicha Navarrského, která vyústí v krvavou Bartolomějskou noc…
V roce 1845 nazval jistý pamfletista Alexandra Dumase Továrnou na romány. Vyčítal mu týmovou metodu práce a poklonkování zlatému teleti. To, co mělo Dumasovi ublížit, se však obrátilo v jeho prospěch. Proti pamfletistovi se ohradili dokonce i Dumasovi literární protivníci a nadšeným čtenářům vůbec nevadilo, že jejich oblíbené romány vznikaly za přispění spolupracovníků. Dumas, který po veleúspěšné kariéře dramatika objevil, že historický román je doslova zlatý důl, brzy jejich věrnost odměnil. V témže roce vydal Tři mušketýry po dvaceti letech, pokračování Hraběte Monte Christa a Královnu Margot.
Děj románu Královna Margot, prvního z volné trilogie Hugenoti, se odehrává v rozmezí let 1572 až 1574 na pozadí konfliktu mezi protestanty a katolíky. Pro Francii znamenal tento nesmiřitelný svár mimo jiné sedm náboženských válek a politický i územní rozvrat. Smířit protestanty s katolíky měla svatba Markéty z Valois, zvané Margot (dcery
Kateřiny Medicejské a Jindřicha II.) s hugenotem Jindřichem Navarrským. Svatba z rozumu, jíž se román otevírá, vyústila ve strašlivý masakr hugenotů, známý jako Bartolomějská noc. Zatímco svatebčané se veselili na velkolepém plesu, ozbrojení katolíci vyvlékali protestanty z domů a shazovali z oken. Jejich fanatismus se nezastavil ani před vraždami žen a dětí. Náboženské běsnění se z Paříže přeneslo i do dalších měst a trvalo víc než měsíc.
Královského novomanžela Jindřicha Navarrského zachránila před podobným osudem
pouze rychlá konverze ke katolické víře. Manželství poznamenané tragickou událostí nebylo šťastně. Zůstalo bezdětné a v roce 1769 bylo po mnohaleté snaze Jindřichově prohlášeno církví za neplatné. Jindřich vstoupil do dějin jako dobrý král Jindřich IV., který Ediktem nantským smířil protestanty a katolíky. Zemřel po útoku atentátníka v roce 1610. Margot ho přežila bezmála o pět let, svůj rušný život popsala ve svých Memoárech, z nichž čerpal
i Alexandre Dumas.