Chválit nahrávky Františka Ringo Čecha bylo mezi našimi kritiky vždycky považováno trošku za nezpůsob. Pokud nebyly na místě výtky, bylo vhodné alespoň upozornit na protřelost a vychytralost, s jakou si tento člověk v našem showbusinessu počíná. Jenže zvyklosti v těchto sférách už tradičně určují spíš čechovské postavičky než zatrpklí kritici. Vývoj jde dopředu v těch nedefinovatelných momentech, kdy se písničky zmíněných postaviček svým původcům poněkud vymknou z rukou a vyšvihnou se nad všechny stylové hranice, a jsou třeba zároveň komerční a zároveň docela příjemně originální. Ukazuje to i recenzované album.
První dojem z desky byl takřka šokující. Způsobil to akustický doprovod, Hrubého housle a zastřený zpěvákův hlas. Všechno zkrátka nasvědčovalo tomu, že nikoliv František Ringo Čech, ale Čundrgrund vydal u Supraphonu elpíčko.
Na albu najdeme čtyři skladby, v nichž je Čechův hardrock vystřídán akustickým doprovodem. Sympaticky uvolněnou atmosféru mají však také "elektrické" písničky i deska jako celek. Přirozeně a bez stylizací působí i Schelinger, nepronásleduje ho ani stín Black Sabbath, nezpívá jako o život, což je dobré, protože takovýhle druh dobrodružství by mu stejně sotva seděl. Ambice a výsledek tu odpovídají talentu a schopnostem tvůrců, takže vzniklo docela zdařilé album, na němž se nikdo příliš nespletl a nikdo nelhal. Texty Františka Ringo Čecha zůstávají ve srovnání s tvorbou jeho folkových generačních kolegů fádní a bez jiskry, ale přitom také nic nepředstírají.
To, že Čechova skupina se nesnaží hrát přesně jako Led Zeppelin, je snad i důvodem, proč svázanost s nahrávacím studiem či místními zvyklostmi necítíme jako uzdu, která drží hudbu při zdi. V akustických písničkách narazíme na pár velice dobrodružných a objevitelských momentů. Ten nejvýraznější je ve skladbě Nestálost, kdy se muzikanti odvazují ve znamenitých vokálních improvizacích - přesně takových, jaké znějí v příznivých hráčských konstelacích na koncertech ČDG. Hlavní zásluha téhle desky je však v tom, že staví folkrockové písničkaření na jednu platformu s elektrickým bigbítem, a že se snad i naši posluchači naučí poslouchat stejnýma ušima.
(Melodie, 2/1980)

V sedmdesátých letech nechyběl snad ani na jedné diskotékové Pouštěčině v tehdy populárním klubu Déčko na rohu Italské a Vinohradské ulice v Praze. Buď přišel na celý večer, nebo alespoň pozdě v noci, když se vracel z pražského vystoupení nebo přijížděl ze zájezdu. Moc netancoval, to ne, ale seděl u "svého" stolku, popíjel colu s rumem, kouřil o sto šest, povídal si se svou ženou Alenou a přáteli... O přestávkách zašel do minišatny za diskžokeji, poprosil o nějakou ze svých oblíbených zahraničních rockových nahrávek (Gary Glitter, Status Quo, Sweet, Slade) a rád se nechal přemluvit, aby si zazpíval s některým ze svých tehdejších supraphonských singlů.
V Déčku se cítil jako doma, protože zde přes den zkoušel se skupinou Faraon, pro kterou ho v té době objevil tehdejší basový kytarista a začínající textař Karel Šíp. V archívu Pouštěčiny uchovávají dodnes jako cenný poklad znělku, kterou Jiří Schelinger nazpíval: Pouštěčina už je tu/a Jirka je tu též/dělejte si co chcete/my děláme totéž...
Pražský rodák Jiří Schelinger (6. března 1951 - 13. dubna 1981), vyrůstal v muzikantském prostředí (jeho otec byl učitel hudby) a vyučil se instalatérem. Jako zpěvák debutoval se skupinou Nothing But Nothing, pak zpíval po pražských kavárnách, jeho tehdejší repertoár a pěvecký styl formovaly velké rhythm and bluesové a soulové vzory, mezi nimiž nechyběli Ray Charles, James Brown, Otis Redding, Wilson Pickett či Percy Sledge.
Ve třiasedmdesátém roce se stal zpěvákem již zmíněné skupiny Faraon (viz supraphonské popové nahrávky Dráty pletací, Šlapací kolo a René, já a Rudolf), se kterou také natočil svůj životní baladický hit Holubí dům (hudba Jaroslav Uhlíř, text Zdeněk Svěrák, který se ovšem v té době skryl pod pseudonymem Emil Synek).
O rok později spojil svůj interpretační (i autorský) osud se skupinou Františka Ringo Čecha, s níž se vydal na dobrodružnou pouť po cestách svého milovaného hardrocku, ze které však čas od času přece jenom odbočil směrem k popovým popěvkům, které díky jeho nezaměnitelné hlasové barvě a neučesanému projevu výrazně vybočovaly z tehdejšího popového standardu. Připomeňme v této souvislosti rovněž jeho interpretační podíl na písních z filmů Romance za korunu (1975), Hop a je tu lidoop (1977), Což takhle dát si špenát (1977) a Trhák (1980).
V sedmdesátých letech představoval Jiří Schelinger ve spolupráci s kapelou Františka Ringo Čecha vlastně jedinou adekvátní domácí odpověď na světovou vlnu melodického hardrocku, pro který byl vybaven nejen spontánním hudebním cítěním, ale současně také ojedinělými interpretačními schopnostmi včetně výjimečného hlasového zabarvení. Právě v době, kdy se chystal na radikální řez své kariéry, kterým mělo být chystané a bohužel jím nikdy nedokončené rockové album Zemětřesení, přišla z Bratislavy šokující zpráva. Po skoku z bratislavského železničního mostu Jiří Schelinger tragicky zahynul ve vodách Dunaje. Těžko už dnes někdo objasní, jak se to tehdy v dubnu před patnácti lety všechno semlelo. Konstatujme proto pouze, že bylo zrovna třináctého...
Miloš Skalka

Hi-Res verze alba: WAV / 192 kHz / 24 bit