"Dlouho otřásaly údery bubnu základy ctihodného měšťanského stavení, nejeden rozlícený nájemník se snažil překřičet kytary žádostmi o klid v domě, ba i domovníci Půlkostrovou z krčmy nedaleké operativně přivolaný domovní důvěrník nahlížel opatrně do hřmícího sklepení se zřejmým úmyslem nás kárat, než aby za tichého šelestu padající omítky nacvičen u nás ve sklepě první český rock'n'roll..."
... napíší pánové Grosman a Šimek, až se někdy začátkem příštího století dají do spisování československého beatového hnutí. V ten čas bohdá nasadí producent jakýsi stařičkému Mílovi Růžkovi nový chrup a tento veterán pak předvede budoucím, dnes ještě nezrozeným folkloristům, jak se v Praze hrával big-beat na saxofon v roce dejme tomu 1962. Mikyho Volka pozvou do televize jako odborného poradce nového seriálu režiséra Podskalského "Pradědečkův magnetofon" a dr. Jiří Chlíbec bude pionýrům na estrádách vykládat, co to byla a co vlastně chtěla ta slavná Popfederace, jako nám vykládal jednou v Pionýrském domě pan Jiří Červený o Červené sedmě. Duha míru rozklene se nad českou pop music (cha-cha...) a dávno zaváty budou boje, které za hru mladých beatových skupin zuřívaly u nás v první třetině druhé poloviny dvacátého století.
Ano, přátelé, žerty stranou, za to se opravdu bojovalo. A nejen snad u nás. I zrod prvních pionýrských skupin v USA provázelo nesouhlasné mručení nepřátel. Nu a tím méně lehké to potom měli apoštolové této hudby u nás.
K beatové hudbě měla většina zavedených skladatelů, kapelníků, textařů, dramaturgů, osvětářů a celých kulturních institucí postoj přímo nevraživý. Kritikové a teoretici, jejichž svatým úkolem je zkoumat vše, co zvučí, ti zase přenechali pole diletantům, lidem bez nejmenšího hudebního vzdělání, jejichž jedinou devizou byla chatrná angličtina a kteří pletli domácím "big-beatníkům" hlavy spoustou zmatených teorií a jinde platících pouček.
A tak šel český beat toutéž uličkou ran a posměšků, jako předtím jazz. Rostl jako borovice někde na vyprahlé skále, cloumán severákem, zaléván nenadálými sprškami, leptán horkem i mrazem. A když potom přece jenom vyrostl a bylo jej vidět, ale byl jakýsi pokroucený a dlouho neplodný, tu spustili ti, kteří foukali a mrazili: "Vidíte, vždyť jsme to říkali, takhle to vypadá, není to k ničemu!"
Jenže se stal zázrak. Zapomnělo se, že v bouři a nepohodě vzrostlé stromy mají pevné kořeny a vynikající sémě. A tak dnes, v roce 1968, je u nás beatová hudba nejen masovou základnou lidového muzicírování, ale ve své špičce stylově bohatě členěnou součástí naší hudby populární a její oplodňovatelkou. To dokázal i Československý festival beatové hudby na podzim roku 1967 v Praze. Na 30 skupin ze všech koutů republiky zde zjevilo starou pravdu, že život se prostě zastavit nedá.
Ale dost už těch řečí. Co vám předkládáme na desce? Skupina Prúdy z Bratislavy byla na festivalu v Praze odměněna cenou za nejlepší texty. Jsou obsažné, mají vždy vážnou myšlenku, a ta bývá zpracována s překvapivou hloubkou. V projevu sólisty Pavola Hammela jsou stopy Dylana a jeho následovníků. Je to však zpěvák osobitý.
Mezi pozoruhodné zjevy a vítěze festivalu patří i Michal Prokop, třiadvacetiletý student ekonomie, kytarista a sólista pražské skupiny The Framus Five. Jeho zpěv je stylově zdařilou kopií projevu velkých hvězd černého thytm and blues. Teprve budoucnost ukáže, jak se Prokopovi podaří transplantovat tento vroucí projev do tvorby domácí pop-music.
Podobně je na tom s originalitou pražská skupina The Rebels. Ta se opírá o náročný styl west-coastový.
Třetím nováčkem v produkci Supraphonu jsou The Cardinals z Prahy. Je to skupina, která si za krátký čas své existence získala v Praze už stovky příznivců.
Brno zastupují skupiny Atlantis a Vulkán se sólisty sourozenci Ulrychovými. Jsou to přímo vzorové ukázky kultivovaného projevu. Petr je přemýšlivý člověk, který zpívá většinou vlastní věci a z toho ostatního si umí vybrat. Hana je dnes bezesporu naše nejlepší beatová zpěvačka.
Pražský Juventus se zpěvákem Karlem Černochem není nováčkem v produkci Supraphonu. Jejich Nářek převozníka a potom Zrcadlo se prodávaly v mnohatisícových nákladech. Málokdo však ví, že Juventus produkuje pravidelně také beatové písně protestní, většinou s texty Pavla Žáka. Patří k nim skladba "18 minut" a svým způsobem i píseň "Procitnutí".
Z Ostravy je pak na naší desce Flamingo sextet Richarda Kovalčíka se zpěvačkou Hanou Zagorovou. Je to ukázka oné racionálně profesionální špičky českého beatu, jejíž hlas nesmí být, myslím, přehlížen.
Co na závěr? LP deska má své časové omezení, a tak se neodvažujeme tvrdit, že to, co jsme sem vybrali, je jedině správny a možný pohled na naši beatovou hudbu. Její další výborné skupiny (The Soulmen, Flamengo, Olympic, The Matadors, George and Beatovens a některé nové) zde chybí. Jsou buď vázány smlouvou jinde, nebo budou mít brzy svoje vlastní LP desky. Domníváme se však, že i tento výběr podává důkaz o rozmanitosti beatové hudby v Československu a o jejich slibných vývojových perspektivách.
Jaroslav Navrátil