Emil Viklický
Mini Jazz Klub 13
Podobné tituly
Speciální podstránky
Informace o albu
Z obalu původní EP desky (33 0423): Na pianisty nebyl československý jazz nikdy chudý; početně patřili vždy mezi nejlépe zastoupenou nástrojovou kategorii a kredit jejich uměleckého přínosu ve světě roste každým dnem. Je to i zásluhou olomouckého rodáka Emila Viklického (nar. 23. Listopadu 1948, promovaného matematika, kterého okouzlila hudba již v raném mládí a proto se krátce po dokončení studií definitivně rozhodl pro dráhu profesionálního jazzmana.
Vlastní amatérské soubory, jazzová skupina AUS, více než dvouletá spolupráce s Linha Singersm téměř stejně dlouhá součinnost s SHQ Karla Velebného a členství v Energitu Luboše Andršta - to jsou hlavní zastávky na jeho dosavadní muzikantské cestě, která je značkována diplomy, cenami i trofejemi hojněni než lesní turistické trasy. Jen namátkou uveďme první cenu na Národním amatérském jazzovém festivalu v Mladé Boleslavi, Zlatou plaketu na Československém amatérském jazzovém festivalu v P5erově, cenu časopisu Melodie za celoročníjazzovou aktivitu v roce 1974 nebo nedávné zahraniční úspěchy ve Francii či v Monaku. Ty opravdu stojí za zmínku, ať už je to vítězství v šestém ročníku improvizační soutěže jazzových pianistů,pořádané v rámci festivalu klasické hudby v Lyonu, kde Viklického zkušenost, pohotovost i muzikantská invence slavily zasloužený úspěch, či první místo v mezinárodní skladatelské soutěži jazzových témat, která se konala v červnu 1976 v Monaku.
Na deskách je Viklického perspektivní talent zachycen zatím jen v nepatrné míře. Toto minialbum je vlastně jeho první samostatnou navštívenkou, na nížs představuje jako sólový pianista ve dvou poněkud odlišných podobách: jednou v čele Tria 74 a podruhé jako samostatná sólistická individualita. Bez předchozího záměru však vznikla deska svým způsobem kompaktní, reprezentující převáženě jakési "coreovské" období Emila Viklického. Zatímco první strana desky obsahuje Coreovo dílo Schody (Steps) a je záznamem živého vystoupení Viklického Tria74 na IX. Ročníku ČAJF v Přerově, jedna ze dvou sólových skladeb je reminiscencí na dobu, kdy Coreova hra byla středem zájmu a zdrojem inspirace jak pro Viklického; tak i pro další naše klavíristy.
Skladba Schody byla pro přerovský festival připravena a nastudována triem, v němž pianistu doprovázeli ještě František Uhlíř, technicky vynikající kontrabasista, a impulsivní, odpichový bubeník Milan Vitoch. Přestože se jednalo o soutěžní festival, kde účastníkům nervozita obvykle spíše svazuje ruce, u Viklického tria tomu bylo právě naopak. Všichni tři hudebníci se sešli v dobré pohoděa plni tvořivého elánu: a ačkoliv František Uhlíř hrál na vypůjčený nástroj s nezvykle malou menzurou, podařilo se nahrát titul s pravou jazzovou atmosférou.
Zajímavou historii mají i obě klavírnísóla. Vznikla přesně o dva roky později, tedy na jaře 1976, kdy se Viklický pilně připravoval na lyonskou soutěž a denně trávil dlouhé hodiny u svého nástroje. V květnu pak navštívil studiobrněnského rozhlasu, kde nahrál osm vlastních skladeb. Aby využil i zbylých pěti minut do konce nahrávací frekvence, zcela bez přípravy, na první ostrý záznam natočil svoji improvizaci, která se však dokonale povedla. A protože i tato skladba - přes osobité moravské intonace - nezapře vlivy Chicka Corey, nebylo nutno chodit pro název daleko: vznikla Píseň pro C. C.
Konečně třetí skladba, Zelený satén, part II., je jedním ze tří témat, které jako celek tvoří onu vítěznou skladbu monacké soutěže; při jejíž klavírní stylizaci bylo použito také playbacku. (Sleevenote Stanislav Titzl, 1977)
Diskuze k albu