Různí interpreti
Kalabis: Sonáta pro violoncello a klavír - Řezáč: Torzo Schumannova pomníku - Hlobil: Koncert pro kontrabas a orchestr
Podobné tituly
Informace o albu
Komentář z původní LP z roku 1975:
Viktor Kalabis (1923) se vlastně svou Sonátou pro violoncello a klavír určitým způsobem vrací ke svým uměleckým začátkům. Kdysi, jako posluchač AMU, na sebe upozornil dvěma klavírními sonátami. Koncem šedesátých let, když už má za sebou řadu velkých symfonických a koncertantních děl, přistupuje znovu k instrumentální sonátě - pro housle a cembalo, pro violoncello a klavír, pro klarinet a klavír. Violoncellová sonáta, napsaná 1968, je jedním z nejvýraznějších dokladů, že tyto "malé" formy nejsou obsahově o nic méně závažné než velká symfonická díla. Svědčí o tom první věta sonátové formy. Allegro moderato, s dramatickým vstupním tématem, křehká hudba Andante, plná úzkosti, i třetí, nejrozsáhlejší věta, Allegro molto dramatico, která na posluchače zaútočí ostrými rytmy a upoutá jej niterností své meditace. Sonáta pro violoncello a klavír byla napsána pro Josefa Chuchra a Jana Panenku, kteří uvedli v roce 1968 její premiéru. Pro gramofonovou nahrávku bylo použito snímku Čs. rozhlasu, kde sonátu hraje Vladimír Manoušek s Evou Glancovou.
Ivan Řezáč (1924) napsal své "Torzo Schumannova pomníku" původně pro violu aklavír (v roce 1963), a to na objednávku violisty Huberta Šimáčka a klavíristy Zdeňka Kožiny. Šťastný byl nápad Šimáčkův, aby autor skladbu přepracoval pro violu a smyčce. Stalo se tak v roce 1968. V této nové podobě zazněla skladba poprvé roku 1969 v Lisabonu.
Odkud se vzal zvláštní název skladby? Ivan Řezáč o tom řekl asi toto: Mám rád Roberta Schumanna z mnoha důvodů. Jednakproto, že žil na pomezí literatury a hudby, jednak proto, že přitom byl německy důkladným hudebníkem a jako takový přišel na spoustu nových věcí. Vložil do své hudby velké bohatství fantazie,vytvořil nový typ polyfonie, užíval zvláštní způsob anticipací, což vedlo k překvapivým harmonickým důsledkům. Používal romantické variační techniky, skladbě se dostalo volného rondového formování a hudba tak nabývala epického charakteru.
Ivan Řezáč se pokusil přenést všechny tyto kvality do současnosti a domyslet je v jiném zvuku. Nechtěl, jak říká, stavět Schumannovi nějaký monumentální pomník: spokojil se s torzem, které by vystihlo podstatu a bylo přitom projevem úcty. Naslouchejme tedy baladickým tónům vstupních basových smyčců a zpěvu sólové violy,která před námi vykouzlí překrásný snovýobraz. Také člověk 20. století má právo na okamžiky snění...
Emil Hlobil (1901) napsal Koncert pro kontrabas a orchestr v letech 1967 a 1968 jako své opus 70. Podnět Hlobilova přítele Františka Hertla, jemuž je koncert věnován, se dobře shodl s autorovou zálibou v tomto nástroji, s jeho přesvědčením, že také tento instrument je schopen velké a diferencované výrazovosti, zejména v nesentimentální mužné citovosti. Tak vznikla třívětá skladba (Allegro assai, Lento, Allegro con brio), v jejíž invenci se koncertní zaměření přirozeně spojuje s plností výrazu v sólovém nástroji. Nebylosnadné vypracovat orchestrální part, poznamenává autor, protože zvuk kontrabasu jako hlubokého nástroje je lehce pohlcován vyššími tóny orchestru. Tento zvukový problém se však podařilo úspěšně vyřešit.Zmiňme se alespoň o třetí větě, která je snad nejživějším dokladem toho, jak dobře autor nástroji rozumí: sólový kontrabas a orchestr se tu výborně doplňují a vytvářejí živou hudbu dobré pohody a svěžího humoru. Koncert měl premiéru v roce 1969 - hrála jej Christina Belčeva a Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK za řízení Jindřicha Rohana.
Eva Pensdorfová
Diskuze k albu