Komentář k původní LP z r. 1981:
Je dobře, že jsou na světě písničky, které si rád poslechnu nebo zahraju popadesáté, posté nebo potisící... Bez nich by chvilky oddechu byly jenom obyčejným zahálením - zatímco společně s nimi se člověk může na pár okamžiků přestěhovat tam, kde mu bylo a je dobře. A mně se líbí na písničkách Zdeňka Marata nejen to, že jsou naplněny - jak praví příslušné slovníkové heslo - "vyklenutou melodickou linkou a bohatým harmonickým zpracováním", ale také, že mě kouzlem vracejí do časů, kdy česká populární písnička vyrůstala z dětských střevíčků a kdy se do ní prosazovaly nové podněty. Zdeněk Marat je v historii české populární písně spojen s tolika skutečnostmi, které posouvaly vývoj kupředu, že se vlastně musím podivit, jak to všechno za těch pět desítek let mohl stihnout. Vzpomínáte si na Dvořákovy televizní "Písničky na zítra"? Třikrát tu zazněly z obrazovek právě Maratovy skladby, a třikrát Zdeněk Marat převzal palmu vítězství" za "Píseň o mušli", "Tam kde šumí proud" a "Nej, nej, nej...". V čase, kdy byla ještě Bratislavská lyra líhní toho nejlepšího, zazněly tam například Maratovy písně "Dívčí pláč", "Stříbrný vítr" a "To se nikdo nedoví", která byla odměněna stříbrnou lyrou. Za píseň "Tou dálkou" dostal lyru zlatou. A to nepočítáme písničky, které Zdeněk Marat poslal do světa jen tak, mimo soutěž; je-li pravda, že nejpřísnějšími kritiky našich dospělých činů jsou děti, pak Zdeňkovi Maratovi daly právě děti tu nejcennější jedničku za rozkošnou, v melodice bezelstně dětskou písničku "Ztratila Lucinka bačkorku", která se sice narodila u Maratova klavíru už před mnoha lety, ale dětská srdce si získává ještě dnes.
Zdeněk Marat se na této "jubilejní" desce prezentuje především jako skladatel - ale komponování písniček, hudby k filmům, hrám, hudebním komediím a ovšem také spartakiádním cvičením na Strahově není jedinou náplní jeho muzikantského života: hned po studiích u Alexeje Frieda a v dirigentském a kompozičním oddělení pražské konzervatoře začalo Maratovo veřejné působení: dva roky redaktorské práce v hudebním vysílání pražského rozhlasu, pak léta dirigentské, aranžérské a kapelnické praxe ve smyčcovém tanečním orchestru, potom čtyři roky se stovkami koncertů velkého tanečního orchestru Pražského kulturního střediska; v roce 1969 půlroční angažmá v kolumbijské Bogotě a - a pak už následovalo deset neuvěřitelně intenzivních let, v jejichž průběhu Zdeněk Marat pracoval jako odborný tajemník Svazu českých skladatelů a koncertních umělců a od r. 1974 i jako umělecký šéf orchestru a baletu Československé televize, člen štábů a porot soutěží a festivalů od Bratislavské lyry přes Děčínskou kotvu, Intertalent a další až k sokolovským festivalům politické písně. Navzdory tomuto pracovnímu zatížení dokázal ještě napsat dlouhou řadu nových partitur...
V tomto smyslu je Zdeněk Marat prototypem umělce, který věnoval a věnuje společnosti své nejlepší síly. Obhlíží-li v padesátce brázdu, která za jeho dosavadní tvůrčí a organizátorskou činností zůstává, má bezpochyby právo na hrdý pocit uspokojení - také proto, že ty nejlepší z jeho písniček se už zapsaly mezi evergreeny.
Petar Zapletal