Hana Ulrychová, Petr Ulrych, Javory
Ententýny
Upozornění: Zvýrazněny jsou skladby, na kterých se podílel umělec Javory. ×
Podobné tituly
Informace o albu
Nejdřív jen chvílemi a nejspíš podvědomě, ale čím dál, tím častěji a cílevědoměji se Petr Ulrych ve své čtrnáctileté nahrávací kariéře snažil, aby se v písních, které skládá, hraje na kytaru a zpívá se svou sestrou Hanou, prolnuly prvky taneční hudby, a především beatu, s hudbou jeho Moravy, s duchem její melodie, harmonie a rytmu. Nikdy to pro něj neznamenalo "vypůjčování" či dokonce "autorizování" lidových motivů, ani tvrdé zbeatování národních písní. Jeho láska k folkloru došla od prvotního okouzlení přes bezbřehé nadšení až k určitému nadhledu. Ten mu umožnil, aby třeba v horňácké hudbě z moravsko-slovenského pomezí nalezl styčné plochy s beatovou hudbou: puls, drsnost, a upřímnost. O autorské nápady neměl nikdy nouzi. Kdo jiný z našich předních zpěváků se obejde bez jakékoli přejaté - zahraniční nebo domácí - skladby?
Zato se vždycky trápil se zvukem: jaký doprovod by odpovídal svérázu písní i Hanina a jeho zpěvu? Dnes Hana a Petr svorně říkají, že ten pravý požitek z koncertů měli, až když je začala doprovázet jejich nynějších skupiny, Javory; bez elektriky a žesťů, jen smyčce a cimbál. Slyšeli nástroje i sebe, zesilovali i tlumili, jak chtěli, bylo jim rozumět každé slovo. Takové je máte poprvé i na albu. Jeho písničky jsou tanečnější, než byly ty v Nikolovi nebo Meči a přeslici. (Jen Putovali kdysi hudci je nápodoba lidové písně.) Poznáte, že podobná hudba, jako byla na prvním pantonském albu Ulrychových, Hej dámy, děti a pásni, se dá s odpichem, zahrát i takovém obsazení, v jakém hrají Javory, bez beatové rytmiky. Že Javory přitom nejsou žádnou další folklórní skupinou, zjistíte ovšem hned zkraje, poslechem nových úprav dvou písní úspěšných na festivalech (Jízda králů, Kotva 1977; Javory, Lyra 1976). Jsou mezi nimi rockeři, lidovkáři, konzervatoristé i hráči z filharmonie. Právě s takovými nám může Petr Ulrych, autor všech aranžmá, dokazovat, že zvukově se dá experimentovat i bez syntezátorů a okolní studiové "elektrárny". Že tenorová flétna může zaznít jako zvon (ve Zvonu), že viola přirozeně souzní s kontrabasem, a klasické bicí nástroje se dají nahradit perkusemi, cimbálem, a vlastně i rytmickým tepem smyčců.
Co slyšíte z alba, uslyšíte - s výjimkou hráčů na conga - i na koncertu. A tento "akustický extrém" je zatím posledním krokem Javorů, Hany a Petra Ulrychových a textaře Ladislava Kopeckého na cestě jakou jdou třeba i Alan Stivell v Bretani, Steelye Span v NAglii, Gheorghe Zamphir v Rumunsku nebo Marek Grechuta v Polsku. Vede pryč od zvukové "světové" uniformy - k poznání a vyjádření sebe sama a po svém. (sleevenote Jiří Černý, 1979)
Titul v původní podobě a se zvukem originálních studiových pásů.
Hi-Res verze alba: WAV / 192 kHz / 24 bit
Diskuze k albu